2 Korintským 2
1 Přál jsem si však, aby vám můj příjezd přinesl jen radost a ne rozpaky jako posledně.
Ово пак судих у себи да опет не дођем к вама у жалости.
2 Kdyby vás měla moje návštěva opět zarmoutit, nemohl bych z našeho setkání mít ani já žádnou radost.
Јер ако ја чиним жалост вама, ко је који ће мене веселити осим оног који прима жалост од мене?
3 V tomto smyslu jsem vám také posledně psal, abyste dali všechno do pořádku dřív, než zase přijedu, aby naše shledání nebylo už ničím kaleno. Pevně věřím, že mne nezklamete – vždyť vím, že ani vás by netěšilo, kdybych k vám měl přijet sklíčen a nerad.
И писах вам ово исто, да кад дођем не примим жалост на жалост, а за које би ваљало да се веселим надајући се на све вас да је моја радост свих вас.
4 Věřte mi, že ani mně nepůsobilo žádné potěšení psát vám takový dopis. Dělal jsem to s velmi těžkým srdcem – a proč to nepřiznat, dokonce jsem přitom plakal. Nechtěl jsem vás ranit, právě naopak, chtěl jsem vám ukázat, jak vroucně vás mám rád a jak mi na vás záleží.
Јер од бриге многе и туге срца написах вам с многим сузама, не да бисте се ожалостили него да бисте познали љубав коју имам изобилно к вама.
5 Jestliže mi dal někdo příčinu k zármutku, neublížil ani tolik mně samotnému, jako v jistém smyslu všem vám.
Ако ли је ко мене ражалио, не ражали мене, до неколико, да не отежам свима вама.
6 Myslím, že už je potrestán víc než dost;
Јер је довољно таквоме кар овај од многих.
7 teď mu zase ukažte ochotu odpustit a povzbuďte ho, aby nezahořkl a nepropadl beznaději.
Зато ви, насупрот, већма да опраштате и тешите, да такав како не падне у превелику жалост.
8 Přijměte ho zase s láskou mezi sebe. Můj dopis měl, abych tak řekl, vyzkoušet, jakou mám autoritu. Komu však odpustíte vy, tomu odpouštím i já. Osobně tu věc mám už za vyřízenou, ale chcete-li to výslovně slyšet, tedy ano, odpouštím mu podle Kristova příkazu. Mějme se na pozoru, abychom setrváváním v hněvu nespolkli satanovo vnadidlo – však víme dobře, o co mu jde.
Зато вас молим, утврдите к њему љубав.
Јер вам зато и писах, да познам поштење ваше јесте ли у свачему послушни.
А коме ви шта опростите оном опраштам и ја; јер ја ако шта коме опростих, опростих му вас ради место Исуса Христа,
Да нас не превари сотона; јер знамо шта он мисли.
12 Když jsem dorazil do Troady, našel jsem tam pro své poselství o Kristu velice dychtivé posluchače.
А кад дођох у Троаду да проповедам јеванђеље Христово, и отворише ми се врата у Господу,
13 Znepokojilo mne však, že jsem se tam nesetkal s Titem, svým milým spolupracovníkem. Neměl jsem stání, musel jsem se s Troadskými rozloučit a pokračovat dál do Makedonie, abych zjistil, co s ním je.
Не имадох мира у духу свом, не нашавши Тита, брата свог; него опростивши се с њима изиђох у Македонију.
14 Nemohu si pomoci, znovu musím děkovat Bohu, že se na nás prokazuje jeho vítězná moc a že poznání Boha můžeme šířit okolo sebe jako vzácnou vůni.
Али хвала Богу који свагда нама даје победу у Христу Исусу, и кроз нас јавља мирис познања свог на сваком месту.
15 My jsme – obrazně řečeno – kadidlem, které Kristus zapaluje Bohu a jehož vůně se rozlévá mezi všechny lidi, ať patří do tábora Božího, nebo do tábora Bohu nepřátelského.
Јер смо ми Христов мирис Богу и међу онима који се спасавају и који гину:
16 S ní vdechují jedni život a druzí smrt. Ale kdo je k tomu způsobilý?
Једнима дакле мирис смртни за смрт, а другима мирис животни за живот. И за ово ко је вредан?
17 My nejsme jako kramáři, kteří si z církevní funkce udělali výnosné řemeslo. Naší ctí je vyřizovat nezištně to, co nám bylo Bohem uloženo jako Kristovým služebníkům, s vědomím, že on nás stále vidí.
Јер ми нисмо као многи који нечисто проповедају реч Божију, него из чистоте, и као из Бога, пред Богом, у Христу говоримо.
