2 Korintským 2
1 Přál jsem si však, aby vám můj příjezd přinesl jen radost a ne rozpaky jako posledně.
ⲁ̅ⲁⲓⲕⲣⲓⲛⲉ ⲅⲁⲣ ⲙⲡⲁⲓ ⲛⲁⲓ ⲉⲧⲙⲉⲓ ⲟⲛ ϣⲁⲣⲱⲧⲛ ϩⲛ ⲟⲩⲗⲩⲡⲏ
2 Kdyby vás měla moje návštěva opět zarmoutit, nemohl bych z našeho setkání mít ani já žádnou radost.
ⲃ̅ⲉϣϫⲉ ⲁⲛⲟⲕ ⲅⲁⲣ ⲡⲉⲧⲛⲁⲗⲩⲡⲉⲓ ⲙⲙⲱⲧⲛ ⲉⲓⲉ ⲛⲓⲙ ⲡⲉⲧⲛⲁⲉⲩⲫⲣⲁⲛⲉ ⲙⲙⲟⲓ ⲉⲓ ⲙⲏⲧⲓ ⲡⲉⲧⲛⲁⲗⲩⲡⲉⲓ ⲉⲃⲟⲗ ϩⲓⲧⲟⲟⲧ
3 V tomto smyslu jsem vám také posledně psal, abyste dali všechno do pořádku dřív, než zase přijedu, aby naše shledání nebylo už ničím kaleno. Pevně věřím, že mne nezklamete – vždyť vím, že ani vás by netěšilo, kdybych k vám měl přijet sklíčen a nerad.
ⲅ̅ⲕⲁⲓⲅⲁⲣ ⲉⲛⲧⲁⲓⲥⲉϩ ⲡⲁⲓ ϫⲉⲕⲁⲥ ⲉⲛⲛⲁⲉⲓ ⲧⲁⲗⲩⲡⲉⲓ ⲛⲧⲟⲟⲧⲟⲩ ⲛⲛⲉⲧⲉϣϣⲉ ⲉⲧⲣⲁⲣⲁϣⲉ ⲉⲃⲟⲗ ϩⲓⲧⲟⲟⲧⲟⲩ ⲉⲓⲕⲱ ⲛϩⲧⲏⲓ ⲉⲣⲱⲧⲛ ⲧⲏⲣⲧⲛ ϫⲉ ⲡⲁⲣⲁϣⲉ ⲡⲱⲧⲛ ⲧⲏⲣⲧⲛ ⲡⲉ
4 Věřte mi, že ani mně nepůsobilo žádné potěšení psát vám takový dopis. Dělal jsem to s velmi těžkým srdcem – a proč to nepřiznat, dokonce jsem přitom plakal. Nechtěl jsem vás ranit, právě naopak, chtěl jsem vám ukázat, jak vroucně vás mám rád a jak mi na vás záleží.
ⲇ̅ⲉⲃⲟⲗ ⲅⲁⲣ ϩⲛ ⲟⲩⲛⲟϭ ⲛⲑⲗⲓⲯⲓⲥ ⲙⲛ ⲟⲩⲗⲱϫϩ ⲛϩⲏⲧ ⲁⲓⲥϩⲁⲓ ⲛⲏⲧⲛ ϩⲓⲧⲛ ϩⲁϩ ⲛⲣⲙⲉⲓⲏ ϫⲉⲕⲁⲥ ⲁⲛ ⲉⲧⲉⲧⲛⲉⲗⲩⲡⲉⲓ ⲁⲗⲗⲁ ϫⲉ ⲉⲧⲉⲧⲛⲉⲉⲓⲙⲉ ⲉⲧⲁⲅⲁⲡⲏ ⲉⲧⲉⲩⲛⲧⲁⲉⲓⲥ ⲛϩⲟⲩⲟ ⲉϩⲟⲩⲛ ⲉⲣⲱⲧⲛ
5 Jestliže mi dal někdo příčinu k zármutku, neublížil ani tolik mně samotnému, jako v jistém smyslu všem vám.
ⲉ̅ⲉϣϫⲉ ⲁⲟⲩⲁ ⲇⲉ ⲗⲩⲡⲉⲓ ⲛⲧⲁϥⲗⲩⲡⲉⲓ ⲙⲙⲟⲓ ⲁⲛ ⲁⲗⲗⲁ ⲁⲡⲟ ⲙⲉⲣⲟⲩⲥ ϫⲉ ⲉⲛⲛⲁⲉⲡⲓⲃⲁⲣⲉⲓ ⲙⲙⲱⲧⲛ ⲧⲏⲣⲧⲛ
6 Myslím, že už je potrestán víc než dost;
ⲋ̅ⲧⲉⲓⲉⲡⲓⲧⲓⲙⲓⲁ ϭⲉ ⲣⲱϣⲉ ⲉⲡⲁⲓ ⲧⲉⲃⲟⲗ ϩⲓⲧⲙ ⲡⲉϩⲟⲩⲟ
7 teď mu zase ukažte ochotu odpustit a povzbuďte ho, aby nezahořkl a nepropadl beznaději.
ⲍ̅ϩⲱⲥⲧⲉ ⲛⲧⲟϥ ⲛⲧⲉⲧⲛⲕⲱ ⲛⲁϥ ⲉⲃⲟⲗ ⲁⲩⲱ ⲛⲧⲉⲧⲛⲥⲉⲡⲥⲱⲡϥ ⲙⲏⲡⲟⲧⲉ ϩⲣⲁⲓ ϩⲙ ⲡϩⲟⲩⲉ ⲗⲩⲡⲉⲓ ⲛⲥⲉⲱⲙⲕ ⲙⲡⲁⲓ ⲛⲧⲉⲉⲓⲙⲓⲛⲉ
8 Přijměte ho zase s láskou mezi sebe. Můj dopis měl, abych tak řekl, vyzkoušet, jakou mám autoritu. Komu však odpustíte vy, tomu odpouštím i já. Osobně tu věc mám už za vyřízenou, ale chcete-li to výslovně slyšet, tedy ano, odpouštím mu podle Kristova příkazu. Mějme se na pozoru, abychom setrváváním v hněvu nespolkli satanovo vnadidlo – však víme dobře, o co mu jde.
ⲏ̅ⲉⲧⲃⲉ ⲡⲁⲓ ϯⲡⲁⲣⲁⲕⲁⲗⲉⲓ ⲙⲙⲱⲧⲛ ⲙⲁⲧⲁϫⲣⲟ ⲛⲟⲩⲁⲅⲁⲡⲏ ⲉϩⲟⲩⲛ ⲉⲣⲟϥ
ⲑ̅ⲉⲧⲃⲉ ⲡⲁⲓ ⲅⲁⲣ ⲛⲧⲁⲓⲥϩⲁⲓ ⲛⲏⲧⲛ ϫⲉ ⲉⲓⲉⲉⲓⲙⲉ ⲉⲧⲉⲧⲛⲇⲟⲕⲓⲙⲏ ϫⲉ ⲛⲧⲉⲧⲛ ϩⲉⲛⲥⲧⲙⲏⲧ ϩⲛ ϩⲱⲃ ⲛⲓⲙ
ⲓ̅ⲡⲉⲧⲉⲧⲛⲁⲕⲱ ⲇⲉ ⲛⲁϥ ⲉⲃⲟⲗ ϯⲕⲱ ϩⲱ ⲕⲁⲓⲅⲁⲣ ⲁⲛⲟⲕ ⲛⲧⲁⲓⲕⲱ ⲉⲃⲟⲗ ⲙⲡⲉⲛⲧⲁⲓ ⲕⲁⲁϥ ⲉⲃⲟⲗ ⲉⲧⲃⲉ ⲧⲏⲩⲧⲛ ϩⲙ ⲡϩⲟ ⲙⲡⲉⲭⲥ
ⲓ̅ⲁ̅ϫⲉⲕⲁⲥ ⲉⲛⲛⲉⲩϩⲟⲩⲣⲱⲱⲛ ⲉⲃⲟⲗ ϩⲓⲧⲙ ⲡⲥⲁⲧⲁⲛⲁⲥ ⲛⲧⲛⲟⲃϣ ⲅⲁⲣ ⲁⲛ ⲉⲛⲉϥⲙⲉⲉⲩⲉ
12 Když jsem dorazil do Troady, našel jsem tam pro své poselství o Kristu velice dychtivé posluchače.
ⲓ̅ⲃ̅ⲛⲧⲉⲣⲓⲉⲓ ⲇⲉ ⲉϩⲣⲁⲓ ⲉⲧⲉⲧⲣⲱⲁⲥ ⲉⲡⲉⲩⲁⲅⲅⲉⲗⲓⲟⲛ ⲙⲡⲉⲭⲥ ⲁⲩⲱ ⲛⲧⲉⲣⲉⲟⲩⲛⲟϭ ⲛⲣⲟ ⲟⲩⲟⲛ ⲛⲁⲓ ϩⲙ ⲡϫⲟⲉⲓⲥ
13 Znepokojilo mne však, že jsem se tam nesetkal s Titem, svým milým spolupracovníkem. Neměl jsem stání, musel jsem se s Troadskými rozloučit a pokračovat dál do Makedonie, abych zjistil, co s ním je.
ⲓ̅ⲅ̅ⲙⲡⲓⲙⲧⲟⲛ ϩⲙ ⲡⲁⲡⲛⲁ ϫⲉ ⲙⲡⲓϩⲉ ⲉⲧⲓⲧⲟⲥ ⲡⲁⲥⲟⲛ ⲁⲗⲗⲁ ⲛⲧⲉⲣⲓ ⲁⲡⲟⲧⲁⲥⲥⲉ ⲛⲁⲩ ⲁⲓⲉⲓ ⲉⲃⲟⲗ ⲉⲧⲙⲁⲕⲉⲇⲟⲛⲓⲁ
14 Nemohu si pomoci, znovu musím děkovat Bohu, že se na nás prokazuje jeho vítězná moc a že poznání Boha můžeme šířit okolo sebe jako vzácnou vůni.
ⲓ̅ⲇ̅ⲡⲉϩⲙⲟⲧ ⲇⲉ ⲙⲡⲛⲟⲩⲧⲉ ϣⲏⲡ ⲡⲁⲓ ⲉⲧϫⲁⲓⲟ ⲙⲙⲟⲛ ⲉⲃⲟⲗ ⲛⲟⲩⲟⲉⲓϣ ⲛⲓⲙ ϩⲙ ⲡⲉⲭⲥ ⲁⲩⲱ ⲉⲧⲟⲩⲱⲛϩ ⲉⲃⲟⲗ ⲙⲡⲉⲥⲧⲟⲓ ⲙⲡⲉϥⲥⲟⲟⲩⲛ ⲉⲃⲟⲗ ϩⲓⲧⲟⲟⲧⲛ ϩⲙ ⲙⲁ ⲛⲓⲙ
15 My jsme – obrazně řečeno – kadidlem, které Kristus zapaluje Bohu a jehož vůně se rozlévá mezi všechny lidi, ať patří do tábora Božího, nebo do tábora Bohu nepřátelského.
ⲓ̅ⲉ̅ϫⲉ ⲁⲛⲟⲛ ⲟⲩⲥϯⲛⲟⲩϥⲉ ⲛⲧⲉ ⲡⲉⲭⲥ ⲙⲡⲛⲟⲩⲧⲉ ϩⲛ ⲛⲉⲧⲛⲁⲟⲩϫⲁⲓ ⲙⲛ ⲛⲉⲧⲛⲁⲧⲁⲕⲟ
16 S ní vdechují jedni život a druzí smrt. Ale kdo je k tomu způsobilý?
ⲓ̅ⲋ̅ⲛϩⲟⲓⲛⲉ ⲙⲉⲛ ⲛⲥⲧⲟⲓ ⲉⲃⲟⲗ ϩⲙ ⲡⲙⲟⲩ ⲉⲡⲙⲟⲩ ⲛϩⲟⲓⲛⲉ ⲇⲉ ⲛⲥⲧⲟⲓ ⲉⲃⲟⲗ ϩⲙ ⲡⲱⲛϩ ⲉⲡⲱⲛϩ ⲁⲩⲱ ⲛⲛⲁϩⲣⲛ ⲛⲁⲓ ⲛⲓⲙ ⲡⲉⲧⲙⲡϣⲁ
17 My nejsme jako kramáři, kteří si z církevní funkce udělali výnosné řemeslo. Naší ctí je vyřizovat nezištně to, co nám bylo Bohem uloženo jako Kristovým služebníkům, s vědomím, že on nás stále vidí.
ⲓ̅ⲍ̅ⲛⲛⲉⲛⲟ ⲅⲁⲣ ⲁⲛ ⲛⲑⲉ ⲛϩⲁϩ ⲉⲧⲟ ⲛⲉϣⲱⲧ ϩⲙ ⲡϣⲁϫⲉ ⲙⲡⲛⲟⲩⲧⲉ ⲁⲗⲗⲁ ϩⲱⲥ ⲉⲃⲟⲗ ϩⲛ ⲟⲩⲧⲃⲃⲟ ⲁⲗⲗⲁ ϩⲱⲥ ⲉⲃⲟⲗ ϩⲓⲧⲙ ⲡⲛⲟⲩⲧⲉ ⲙⲡⲉⲙⲧⲟ ⲉⲃⲟⲗ ⲙⲡⲛⲟⲩⲧⲉ ⲉⲛϣⲁϫⲉ ϩⲙ ⲡⲉⲭⲥ
