Pieseò 2
1 Já jsem růže Sáronská, a lilium při dolinách.
Jeg er Sarons Rose, Dalenes Lillie.
2 Jako lilium mezi trním, tak přítelkyně má mezi pannami.
Som en Lillie iblandt Tornene, saa er min Veninde iblandt Døtrene.
3 Jako jabloň mezi dřívím lesním, tak milý můj mezi mládenci. V stínu jeho žádostiva jsem byla seděti, a sedímť; nebo ovoce jeho sladké jest ústům mým.
Ligesom et Æbletræ iblandt Skovens Træer, saa er min elskede iblandt Sønnerne; jeg begærer at sidde under hans Skygge, og hans Frugt er sød for min Gane.
4 Uvedl mne na hody, maje za korouhev lásku ke mně.
Han fører mig til Vinhuset, og Kærlighed er hans Banner over mig.
5 Očerstvětež mne těmi flašemi, posilňte mne těmi jablky, nebo umdlévám milostí,
Styrker mig med Rosinkager, vederkvæger mig med Æbler! thi jeg er syg af Kærlighed.
6 Levice jeho pod hlavou mou, a pravicí svou objímá mne.
Hans venstre Haand er under mit Hoved, og hans højre Haand omfavner mig.
7 Zavazujiť vás přísahou, dcery Jeruzalémské, skrze srny a laně polní, abyste nebudily a nevyrážely ze sna milého mého, dokudž by nechtěl.
Jeg besværger eder, I Jerusalems Døtre! ved Raaerne eller ved Hinderne paa Marken, at I ikke vække eller forstyrre den kære, førend hun har Lyst dertil.
8 Hlas milého mého, aj, onť se béře, skáče po těch horách, poskakuje na těch pahrbcích.
Min elskedes Røst! se, der kommer han, springende over Bjergene, hoppende over Højene.
9 Podobný jest milý můj srně aneb mladému jelenu; aj, on stojí za stěnou naší, vyhlédá z oken, patří skrze mříži.
Min elskede er lig en Raa eller en ung Hjort: se, han staar bag vor Væg, han ser ind igennem Vinduerne, kiger igennem Vinduesgitteret.
10 Ozval se milý můj, a řekl mi: Vstaň, přítelkyně má, krásná má, a poď.
Min elskede svarer og siger til mig: Staa op, min Veninde! min skønne! og gak frem.
11 Nebo aj, zima pominula, prška přestala a odešla.
Thi se, Vinteren er forbi, Regnen er gaaet over og dragen bort.
12 Kvítíčko se ukazuje po zemi, čas prozpěvování přišel, a hlas hrdličky slyší se v krajině naší.
Blomsterne ere komne til Syne i Landet, Sangens Tid er kommen, og Turtelduens Røst er hørt i vort Land.
13 Fík vypustil holičky své, a réví rozkvetlé vydalo vůni. Vstaniž, přítelkyně má, krásná má, a poď.
Figentræet har udskudt sine smaa Figen, og Vinstokkene staa i Blomster og dufte; staa du op, min Veninde! min skønne! og gak frem!
14 Holubičko má, v rozsedlinách skalních, v skrýši příkré, ukaž mi oblíčej svůj, nechať slyším hlas tvůj; nebo hlas tvůj libý jest, a oblíčej tvůj žádostivý.
Min Due i Klippens Revner, i Fjeldvæggens Skjul, lad mig se din Skikkelse, lad mig høre din Røst! thi din Røst er sød, og din Skikkelse er yndig.
15 Zlapejte nám lišky, lišky maličké, ješto škodu dělají na vinicích, poněvadž vinice naše kvete.
Griber os Rævene, de smaa Ræve, som fordærve Vingaardene; vore Vingaarde staa i Blomster.
16 Milý můj jest můj, a já jeho, jenž pase mezi lilium.
Min elskede er min, og jeg er hans, som vogter Hjorden iblandt Lillierne.
17 Ažby zavítal ten den, a utekli by stínové ti, navratiž se, připodobni se, milý můj, srně neb mladému jelenu na horách Beter.
Indtil Dagens Luftning kommer, og Skyggerne fly, vend om, bliv lig, min elskede! med en Raa eller en ung Hjort paa Adskillelsens Bjerge!
