Žalmy 77
1 Přednímu kantoru z potomků Jedutunových, s Azafem, žalm. Hlas můj k Bohu, když volám, hlas můj k Bohu, aby ucha naklonil ke mně.
Ég ákalla Drottin. Ég hrópa og kalla til hans. Ó, að hann vildi hlusta!
2 V den ssoužení svého Pána hledal jsem, v noci ruce své rozprostíral jsem bez přestání, a nedala se potěšiti duše má.
Ég er í miklum vanda og þarfnast mjög hjálpar hans. Alla nóttina er ég á bæn, ég lyfti höndum til himins, – ég bið og bið. Ég mun ekki eiga glaðan dag fyrr en Drottinn hefur hjálpað mér.
3 Na Boha zpomínal jsem a kormoutil se, přemyšloval jsem, a úzkostmi svírán byl duch můj. (Sélah)
Ég hugsa um Guð, mikið þrái ég hjálp hans!
4 Zdržoval jsi oči mé, aby bděly; potřín jsem byl, aniž jsem mluviti mohl.
Drottinn, mér mun ekki koma dúr á auga fyrr en þú hefur hjálpað mér. Ég er við það að gefast upp, jafnvel bænin er mér erfið.
5 I přicházeli mi na pamět dnové předešlí, a léta dávní.
Góðar minningar liðinna ára leita sífellt á huga minn.
6 Rozpomínal jsem se v noci na zpěvy své, v srdci svém přemyšloval jsem, a zpytoval to duch můj, pravě:
Þá sungum við gleðiljóð langt fram á kvöld! Ég velti þessu fyrir mér, íhuga hve allt hefur breyst.
7 Zdali na věky zažene Bůh? Nikdy-liž již více lásky neukáže?
Hefur Drottinn hafnað mér fyrir fullt og allt? Mun hann ekki miskunna mér framar?
8 Zdali do konce přestane milosrdenství jeho? A konec vezme slovo od pokolení až do pokolení?
Elskar hann mig ekki lengur og er umhyggja hans búin fyrir fullt og allt? Gekk hann á bak orða sinna?
9 Zdali se zapomněl smilovávati Bůh silný? Zdaž zadržel v hněvě milosrdenství svá? (Sélah)
Gleymdi hann miskunn sinni við mig, vesalinginn? Hefur hann í reiðikasti lokað dyrum kærleika síns?
10 I řekl jsem: Toť jest má smrt. Ale učiníť proměnu pravice Nejvyššího.
„Þetta eru örlög mín, “sagði ég, „blessun Guðs hefur snúist í bölvun.“
11 Rozpomínati se budu na skutky Hospodinovy, a připomínati sobě divné činy tvé, od starodávna.
Ég renni huganum yfir alla þá blessun sem ég hef notið frá Guði.
12 A přemyšlovati o všelikém díle tvém, a o skutcích tvých mluviti.
Sú gæfa gleymist seint! – Já, hún líður mér aldrei úr minni!
13 Bože, svatá jest cesta tvá. Kdo jest silný, veliký, jako Bůh?
Guð minn, þínir vegir eru heilagir. Hvar skyldi aðra eins að finna?
14 Ty jsi ten Bůh silný, jenž činíš divné věci; uvedl jsi v známost mezi národy sílu svou.
Þú ert Guð undra og tákna. Stórvirki þín blasa við augum.
15 Vysvobodil jsi ramenem lid svůj, syny Jákobovy a Jozefovy. (Sélah)
Með þinni voldugu hendi bjargaðir þú sonum Jakobs og Jósefs.
16 Vidělyť jsou tě vody, Bože, viděly tě vody, a zstrašily se; pohnuly se také i hlubiny.
Þegar Rauðahafið sá þig, ókyrrðist það! Jafnvel djúpið skalf af ótta!
17 Vydali povodně oblakové, vydala hřmot nebesa, ano i kameníčko tvé skákalo.
Það varð skýfall og þrumur bergmáluðu um himininn. Elding leiftraði.
18 Vznělo hřímání tvé po obloze, blýskání osvěcovalo okršlek zemský, pohybovala se a třásla země.
Þrumurnar tjáðu reiði þína og eldingarnar lýstu upp jörðina!
19 Skrze moře byla cesta tvá, a stezky tvé skrze vody veliké, a však šlepějí tvých nebylo znáti.
Þú lagðir veg gegnum hafið – veg sem enginn þekkti áður!
20 Vedl jsi jako stádo lid svůj skrze Mojžíše a Arona.
Þú leiddir fólk þitt þessa leið eins og fjárhóp, undir leiðsögn Móse og Arons.
