Žalmy 74
1 Vyučující, Azafův. Proč, ó Bože, nás tak do konce zamítáš? Proč roznícena jest prchlivost tvá proti stádci pastvy tvé?
Pesem ukovita, Asafu. Zakaj, Bog, zametaš vekomaj, vedno kadí se jeza tvoja v čedo paše tvoje!
2 Rozpomeň se na shromáždění své, jehož jsi od starodávna dobyl a vykoupil, na proutek dědictví svého, na Sion horu tuto, na níž přebýváš.
Spomni se občine svoje; da si prej pridobil, odkupil rod posesti svoje, da je to gora Sijonska, na kateri si prebival.
3 Přispějž k hrozným pustinám. Jak všecko pohubil nepřítel v svatyni!
Vzdigni noge svoje na večne podrtije, na vse zlo, kar ga dela sovražnik v svetem kraji.
4 Řvali nepřátelé tvoji u prostřed shromáždění tvých, a na znamení toho zanechali množství korouhví svých.
Rujoveč so sovražniki tvoji sredi zbirališč tvojih postavili znamenja svoja, za znamenja.
5 Za hrdinu jmín byl ten, kterýž co nejvýše zdvihl sekeru, roubaje vazbu dříví jeho.
Za plemenitega so imeli izmed njih vsakega, kakor je dvigal kvišku nad zapleteno lesovje sekire.
6 A nyní již řezby jeho napořád sekerami a palicemi otloukají.
Še zdaj bijejo izdolbene podobe njegove vkup s kolom in s kladivi.
7 Uvrhli oheň do svatyně tvé, na zem zřítivše, poškvrnili příbytku jména tvého.
Zažgali so svetišča tvoja, pahnili so na tla in oskrunili prebivališče tvojega imena.
8 Řekli v srdci svém: Vyhubme je napořád. Takž vypálili všecky stánky Boha silného v zemi.
Rekli so v srci svojem: Zgrabimo ga vsi vkup; zapalili so vsa zbirališča Boga mogočnega, in pahnili jih na tla.
9 Znamení svých nevidíme, jižť není proroka, aniž jest mezi námi, kdo by věděl, dokud to stane.
Znamenj naših ne vidimo, ni več preroka, in ni ga pri nas, ki bi vedel, doklej.
10 I dokudž, ó Bože, útržky činiti bude odpůrce? A nepřítel ustavičně-liž rouhati se bude jménu tvému?
Doklej, o Bog, bode zasramoval sovražnik, dražil bode neprijatelj ime tvoje vekomaj?
11 Proč zdržuješ ruku svou, a pravice své z lůna svého nevzneseš?
Zakaj odtezaš roko svojo, in desnico svojo? Iz srede nedrija svojega strahúj.
12 Však jsi ty, Bože, král můj od starodávna, působíš hojné spasení u prostřed země.
Saj Bog je kralj moj že od nekdaj, delajoč blaginjo sredi zemlje.
13 Ty silou svou rozdělil jsi moře, a potřels hlavy draků u vodách.
Ti si razklal v moči svoji morje; razbil si zmajem glave v vodah.
14 Ty jsi potřel hlavu Leviatanovi, dal jsi jej za pokrm lidu na poušti.
Ti si razbil somu glave, dajal si hrane samemu ljudstvu, potujočemu skozi puščavo.
15 Ty jsi otevřel vrchoviště a potoky, ty jsi osušil i řeky prudké.
Ti si odprl studenec in potok; ti posušaš reke mogočne.
16 Tvůjť jest den, tvá jest také i noc, světlo i slunce ty jsi učinil.
Tvoj je dan, in tvoja noč; ti si napravil luč njeno in solnce.
17 Ty jsi založil všecky končiny země, léto i zimy ty jsi sformoval.
Ti si postavil vse meje zemlji; samo poletje in zimo napravil si tí.
18 Rozpomeniž se na to, že útržky činil ten odpůrce Hospodinu, a lid bláznivý jak se jménu tvému rouhal.
Spomni se vendar tega, da sovražnik zasramuje, o Gospod, in da ljudstvo nespametno draži ime tvoje.
19 Nevydávejž té zběři duše hrdličky své, na stádce chudých svých nezapomínej se na věky.
Ne dajaj tistemu krdelu življenja grlice svoje, krdela ubozih svojih ne pozabi vekomaj.
20 Ohlédni se na smlouvu; nebo plní jsou i nejtmavější koutové země peleší ukrutnosti.
Ozri se na zavezo, ker napolnjeni so najskrivnejši kraji zemlje, silovitosti so jama.
21 Nechažť bídní neodcházejí s hanbou, chudý a nuzný ať chválí jméno tvé.
Kdor je ponižan, naj se ne vrne zmeden; ubogi in potrebni naj hvalita ime tvoje.
22 Povstaniž, ó Bože, a veď při svou, rozpomeň se na pohanění, kteréžť se děje od nesmyslných na každý den.
Vstani, o Bog; potegni se za pravdo svojo; spomni se zasramovanja svojega, katero ti dela nespametni vsak dan.
23 Nezapomínej se na vykřikování svých nepřátel, a na hluk proti tobě povstávajících, kterýž se silí ustavičně.
Ne pozabi glasú sovražnikov svojih; ropota spenjajočih se v té, ki se množi vedno.
