Žalmy 73
1 Žalm Azafovi. Jistě žeť jest Bůh dobrý Izraelovi, těm, kteříž jsou čistého srdce.
Та добар је Бог Израиљу, онима који су чиста срца.
2 Ale nohy mé téměř se byly ušinuly, o málo, že by byli sklouzli krokové moji,
А ноге моје умало не зађоше, умало не попузнуше стопала моја,
3 Když jsem horlil proti bláznivým, vida štěstí nešlechetných.
Јер се расрдих на безумнике видећи како безбожници добро живе.
4 Nebo nebývají vázáni až k smrti, ale zůstává v cele síla jejich.
Јер не знају за невољу до саме смрти, и тело је њихово претило.
5 V práci lidské nejsou, a s lidmi trestáni nebývají.
На пословима човечијим нема их, и не муче се с другим људима.
6 Protož otočeni jsou pýchou jako halží, a ukrutností jako rouchem ozdobným přiodíni.
Тога ради опточени су охолоћу као огрлицом, и обучени у обест као у стајаће рухо.
7 Vysedlo tukem oko jejich; majíce hojnost nad pomyšlení srdce,
Од дебљине избуљено им је око, срце пуно клапе.
8 Rozpustilí jsou, a mluví zlostně, o nátisku velmi pyšně mluví.
Подсмевају се, пакосно говоре о насиљу, охоло говоре.
9 Stavějí proti nebi ústa svá, a jazyk jejich po zemi se vozí.
Уста своја дижу у небо, и земљу пролази језик њихов.
10 A protož na to přichází lid jeho, když se jim vody až do vrchu nalívá,
И зато се онамо навраћају неки из народа његовог, и пију воду из пуног извора.
11 Že říkají: Jakť má o tom věděti Bůh silný? Aneb zdaž jest to známé Nejvyššímu?
И говоре: Како ће разабрати Бог? Зар Вишњи зна?
12 Nebo aj, ti bezbožní jsouce, mají pokoj v světě, a dosahují zboží.
Па ето, ови безбожници срећни на свету умножавају богатство.
13 Nadarmo tedy v čistotě chovám srdce své, a v nevinnosti ruce své umývám.
Зар, дакле, узалуд чистим срце своје, и умивам безазленошћу руке своје,
14 Poněvadž každý den trestán bývám, a kázeň přichází na mne každého jitra.
Допадам рана сваки дан, и муке свако јутро?
15 Řeknu-li: Vypravovati budu věci takové, hle, rodina synů tvých dí, že jsem jim křiv.
Кад бих казао: Говорићу као и они, изневерио бих род синова Твојих.
16 Chtěl jsem to rozumem vystihnouti, ale vidělo mi se pracno.
И тако стадох размишљати да бих ово разумео; али то беше тешко у очима мојим.
17 Až jsem všel do svatyní Boha silného, tu jsem srozuměl poslední věci jejich.
Док најпосле не уђох у светињу Божију, и дознах крај њихов.
18 Jistě že jsi je na místech plzkých postavil, a uvržeš je v spustliny.
Та на клизавом месту поставио си их, и бацаш их у пропаст!
19 Aj, jakť přicházejí na spuštění jako v okamžení! Mizejí a hynou hrůzami,
Како зачас пропадају, гину, нестаје их од ненадне страхоте!
20 Jako snové tomu, kdož procítí; Pane, když je probudíš, obraz ten jejich za nic položíš.
Као сан, кад се човек пробуди, тако пробудивши их, Господе, у ништа обраћаш утвару њихову.
21 Když zhořklo srdce mé, a ledví má bodena byla,
Кад кипљаше срце моје и растрзах се у себи,
22 Nesmyslný jsem byl, aniž jsem co znal, jako hovádko byl jsem před tebou.
Тада бејах незналица и не разумевах; као живинче бијах пред Тобом.
23 A však vždycky jsem byl s tebou, nebo jsi mne ujal za mou pravici.
Али сам свагда код Тебе, Ти ме држиш за десну руку.
24 Podlé rady své veď mne, a potom v slávu přijmeš mne.
По својој вољи водиш ме, и после ћеш ме одвести у славу.
25 Kohož bych měl na nebi? A mimo tebe v žádném líbosti nemám na zemi.
Кога имам на небу? И с Тобом ништа нећу на земљи.
26 Ač tělo i srdce mé hyne, skála srdce mého, a díl můj Bůh jest na věky.
Чезне за Тобом тело моје и срце моје; Бог је град срца мог и део мој довека.
27 Nebo aj, ti, kteříž se vzdalují tebe, zahynou; vytínáš ty, kteříž cizoloží odcházením od tebe.
Јер ево који одступише од Тебе, гину; Ти истребљаваш сваког који чини прељубу остављајући Тебе.
28 Ale mně nejlépe jest přídržeti se Boha; pročež skládám v Panovníku Hospodinu doufání své, abych vypravoval všecky skutky jeho.
А мени је добро бити близу Бога. На Господа полажем надање своје, и казиваћу сва чудеса Твоја.
