Žalmy 56

1 Přednímu z kantorů, o němé holubici v místech vzdálených, zlatý žalm Davidův, když ho jali Filistinští v Gát. Smiluj se nade mnou, ó Bože, nebo mne sehltiti chce člověk; každého dne boj veda, ssužuje mne.

Auf den Siegesspender, für den unschuldigen Zugewanderten in der Ferne, von David, ein Weihegesang, als ihn die Philister zu Gath festhielten. Gott! Sei mir gnädig! Denn Menschen schnauben wider mich, und täglich ängstigt mich mein Feind.

2 Sehltiti mne usilují na každý den moji nepřátelé; jistě žeť jest mnoho válčících proti mně, ó Nejvyšší.

Ja, meine Feinde schnauben immerfort; denn viele streiten gegen mich.

3 Kteréhokoli dne strach mne obkličuje, v tebe doufám.

Jedoch der Tag ist weit entfernt, da ich mich fürchte; denn auf Dich vertraue ich.

4 Boha chváliti budu z slova jeho, v Boha doufati budu, aniž se budu báti, aby mi co mohlo učiniti tělo.

Ich rühme mich der Gotteszusage; furchtlos vertraue ich auf Gott. Was können Sterbliche mir tun?

5 Na každý den slova má převracejí, proti mně jsou všecka myšlení jejich ke zlému.

Und fechten sie auch täglich meine Worte an, sind alle ihre Pläne, mir zum Schaden, böse,

6 Spolu se scházejí, skrývají se, a šlepějí mých šetří, číhajíce na duši mou.

sie müssen doch sich fürchten und verkriechen und so auf meine Schritte lauschen, wie sie's von mir erwartet haben.

7 Za nešlechetnost-liž zniknou pomsty? V prchlivosti, ó Bože, smeceš lidi ty.

Verstoße sie des Frevels wegen! Die Scharen stürze hin im Grimme, Gott!

8 Ty má utíkání v počtu máš, schovej slzy mé do láhvice své, a což bys jich v počtu neměl?

Vermerkst Du schon mein Schwanken, dann lege meine Tränen auch in Deinen Schlauch, voll angerechnet!

9 A tehdyť obráceni budou zpět nepřátelé moji v ten den, když volati budu; toť vím, že Bůh při mně stojí.

Dann weichen meine Feinde. Am Tage, da ich rufe, weiß ich, daß ich einen Gott besitze.

10 Jáť budu Boha chváliti z slova, Hospodina oslavovati budu z slova jeho.

Ich rühme mich der Gotteszusage; ich rühme mich der Zusage des Herrn.

11 V Boha doufám, nebudu se báti, aby mi co učiniti mohl člověk.

Furchtlos vertraue ich auf Gott. Was kann ein Mensch mir antun? -

12 Tobě jsem, Bože, učinil sliby, a protož tobě vzdám chvály.

Ich schulde Dir Gelübde, Gott; ich zahle sie Dir heim mit Dankbarkeit.

13 Nebo jsi vytrhl z smrti duši mou, a nohy mé od poklesnutí, tak abych stále chodil před Bohem v světle živých.

Denn meine Seele wahrst Du vor dem Tod, nicht wahr? vorm Sturze meine Füße. So kann ich länger noch vor Gott im Licht des Lebens wallen.