Žalmy 39

1 Přednímu zpěváku Jedutunovi, žalm Davidův. Řekl jsem: Ostříhati budu cest svých, abych nezhřešil jazykem svým; pojmu v uzdu ústa svá, dokudž bude bezbožník přede mnou.

Al maestro de coro, a Iditún. Salmo de David. Yo me dije: “Atenderé a mis caminos, para no pecar con mi lengua; pondré un freno a mi boca mientras el impío esté frente a mí.”

2 Mlčením byl jsem k němému podobný, umlčel jsem se i spravedlivého odporu, ale bolest má více zbouřena jest.

Y quedé silencioso, mudo; callé aun el bien; pero mi dolor se exasperaba.

3 Hořelo ve mně srdce mé, roznícen jest oheň v přemyšlování mém, tak že jsem mluvil jazykem svým, řka:

El corazón ardía en mi pecho; cuando reflexionaba, el fuego se encendía; entonces solté mi lengua diciendo:

4 Dej mi znáti, Hospodine, konec života mého, a odměření dnů mých jaké jest, abych věděl, jak dlouho trvati mám.

“Hazme saber, Yahvé, cuál es mi fin, y cuál el número de mis días, para que entienda cuan caduco soy.

5 Aj, na dlaň odměřil jsi mi dnů, a věk můj jest jako nic před tebou, a jistě žeť není než pouhá marnost každý člověk, jakkoli pevně stojící. (Sélah)

Tú diste a mis días un largo de pocos palmos, y mi vida es como nada ante Ti. Un mero soplo es todo hombre.

6 Jistě tak pomíjí člověk jako stín, nadarmo zajisté kvaltuje se; shromažďuje, a neví, kdo to pobéře.

Como una sombra, pasa el mortal, y vanamente se inquieta; atesora, y no sabe quién recogerá.”

7 Načež bych tedy nyní očekával, Pane? Očekávání mé jest na tebe.

Así pues ¿qué espero yo ahora, Señor? Toda mi esperanza está en Ti.

8 A protož ode všech přestoupení mých vysvoboď mne, za posměch bláznu nevystavuj mne.

Sálvame Tú de todas mis iniquidades; no me entregues al escarnio del necio.

9 Oněměl jsem, a neotevřel úst svých, proto že jsi ty učinil to.

Enmudezco y no abro más mi boca; porque todo lo haces Tú.

10 Odejmi ode mne metlu svou, nebo od švihání ruky tvé docela zhynul jsem.

Solo aparta de mí tu azote, pues ante el poder de tu mano desfallezco.

11 Ty, když žehráním pro nepravost tresceš člověka, hned jako mol k zetlení přivodíš zdárnost jeho; marnost zajisté jest všeliký člověk. (Sélah)

Tú castigas al hombre por su culpa; destruyes, como la polilla, lo que él más aprecia. En verdad, todo hombre no es más que un soplo.

12 Vyslyšiž modlitbu mou, Hospodine, a volání mé přijmi v uši své; neodmlčujž se kvílení mému, nebo jsem příchozí a podruh u tebe, jako i všickni otcové moji.

Escucha, Yahvé, mi ruego, presta oído a mis clamores, no te hagas sordo a mis lágrimas; porque frente a Ti yo soy un peregrino, un transeúnte, como fueron todos mis padres.

13 Ponechej mne, ať se posilím, prvé než bych se odebral, a již zde více nebyl.

Deja de castigarme para que respire, antes que parta y ya no esté.