Žalmy 39

1 Přednímu zpěváku Jedutunovi, žalm Davidův. Řekl jsem: Ostříhati budu cest svých, abych nezhřešil jazykem svým; pojmu v uzdu ústa svá, dokudž bude bezbožník přede mnou.

Načelniku godbe Jedutunov, psalm Davidov. Rekel sem: Pazil bodem na pota svoja, da ne grešim z jezikom svojim; uzdo bodem imel okrog svojih ust, dokler bode krivični pred menoj.

2 Mlčením byl jsem k němému podobný, umlčel jsem se i spravedlivého odporu, ale bolest má více zbouřena jest.

Umolknil sem bil molčeč, tih sem bil tudi dobremu; ali hujšala se je bolečina moja.

3 Hořelo ve mně srdce mé, roznícen jest oheň v přemyšlování mém, tak že jsem mluvil jazykem svým, řka:

Ko pa se je vnemalo srce moje v meni, ko je v premišljevanji mojem užigal se ogenj, govoril sem z jezikom svojim:

4 Dej mi znáti, Hospodine, konec života mého, a odměření dnů mých jaké jest, abych věděl, jak dlouho trvati mám.

Daj, da zvem, Gospod, konec svoj, kaj je mera mojih dní, zvem, kako sem trpežen.

5 Aj, na dlaň odměřil jsi mi dnů, a věk můj jest jako nic před tebou, a jistě žeť není než pouhá marnost každý člověk, jakkoli pevně stojící. (Sélah)

Glej, po dlan dolge si naredil dnî moje, in čas moj je kakor nič pred teboj, zares, prava ničevost je vsak človek, še tako trden.

6 Jistě tak pomíjí člověk jako stín, nadarmo zajisté kvaltuje se; shromažďuje, a neví, kdo to pobéře.

Zarés, kakor senca mine človek, zares, zastonj tako ropotajo; zbira vsak, a ne vé, kdo bode to prejel.

7 Načež bych tedy nyní očekával, Pane? Očekávání mé jest na tebe.

A kaj še čakam, Gospod? up moj je v tebi.

8 A protož ode všech přestoupení mých vysvoboď mne, za posměch bláznu nevystavuj mne.

Vseh pregreh mojih reši me, nespametnim na sramoto ne izpostavi me.

9 Oněměl jsem, a neotevřel úst svých, proto že jsi ty učinil to.

Umolknem, ne zinem, ker ti si storil.

10 Odejmi ode mne metlu svou, nebo od švihání ruky tvé docela zhynul jsem.

Odvrni od mene udarec svoj, od udarca roke tvoje jaz omahujem.

11 Ty, když žehráním pro nepravost tresceš člověka, hned jako mol k zetlení přivodíš zdárnost jeho; marnost zajisté jest všeliký člověk. (Sélah)

Ako bi s kaznimi po krivičnosti pokoril vsakega, uničil bi kakor mola, kar je vrednega v njem: zares, ničevost je vsak človek.

12 Vyslyšiž modlitbu mou, Hospodine, a volání mé přijmi v uši své; neodmlčujž se kvílení mému, nebo jsem příchozí a podruh u tebe, jako i všickni otcové moji.

Čuj molitev mojo, Gospod, in vpitje moje; uho nagni solzam mojim, ne delaj se gluhega; ker tujec sem pred teboj, naselnik kakor vsi očetje moji.

13 Ponechej mne, ať se posilím, prvé než bych se odebral, a již zde více nebyl.

Odstopi od mene, da se okrepčam: ko še ne odhajam, da me ne bode več.