Žalmy 39
1 Přednímu zpěváku Jedutunovi, žalm Davidův. Řekl jsem: Ostříhati budu cest svých, abych nezhřešil jazykem svým; pojmu v uzdu ústa svá, dokudž bude bezbožník přede mnou.
Рекох: Чуваћу се на путевима својим да не згрешим језиком својим; зауздаваћу уста своја, док је безбожник преда мном.
2 Mlčením byl jsem k němému podobný, umlčel jsem se i spravedlivého odporu, ale bolest má více zbouřena jest.
Бејах нем и глас не пустих; ћутах и о добру. Али се туга моја подиже,
3 Hořelo ve mně srdce mé, roznícen jest oheň v přemyšlování mém, tak že jsem mluvil jazykem svým, řka:
Запали се срце моје у мени, у мислима мојим разгоре се огањ; проговорих језиком својим:
4 Dej mi znáti, Hospodine, konec života mého, a odměření dnů mých jaké jest, abych věděl, jak dlouho trvati mám.
Кажи ми, Господе, крај мој, и докле ће трајати дани моји? Да знам како сам ништа.
5 Aj, na dlaň odměřil jsi mi dnů, a věk můj jest jako nic před tebou, a jistě žeť není než pouhá marnost každý člověk, jakkoli pevně stojící. (Sélah)
Ево с педи дао си ми дане, и век је мој као ништа пред Тобом. Баш је ништа сваки човек жив.
6 Jistě tak pomíjí člověk jako stín, nadarmo zajisté kvaltuje se; shromažďuje, a neví, kdo to pobéře.
Баш ходи човек као утвара; баш се узалуд кида, сабира, а не зна коме ће допасти.
7 Načež bych tedy nyní očekával, Pane? Očekávání mé jest na tebe.
Па шта да чекам, Господе? Нада је моја у Теби.
8 A protož ode všech přestoupení mých vysvoboď mne, za posměch bláznu nevystavuj mne.
Из свега безакоња мог избави ме, не дај ме безумноме на подсмех.
9 Oněměl jsem, a neotevřel úst svých, proto že jsi ty učinil to.
Нем сам, нећу отворити уста својих; јер си ме Ти ударио.
10 Odejmi ode mne metlu svou, nebo od švihání ruky tvé docela zhynul jsem.
Олакшај ми ударац свој, силна рука Твоја уби ме.
11 Ty, když žehráním pro nepravost tresceš člověka, hned jako mol k zetlení přivodíš zdárnost jeho; marnost zajisté jest všeliký člověk. (Sélah)
Ако ћеш карати човека за преступе, расточиће се као од мољаца красота његова. Баш је ништа сваки човек.
12 Vyslyšiž modlitbu mou, Hospodine, a volání mé přijmi v uši své; neodmlčujž se kvílení mému, nebo jsem příchozí a podruh u tebe, jako i všickni otcové moji.
Слушај молитву моју, Господе, и чуј јаук мој. Гледајући сузе моје немој ћутати. Јер сам гост у Тебе и дошљак као и сви стари моји.
13 Ponechej mne, ať se posilím, prvé než bych se odebral, a již zde více nebyl.
Немој ме више гневно гледати, па ћу одахнути пре него отидем и више ме не буде.
