Žalmy 39

1 Přednímu zpěváku Jedutunovi, žalm Davidův. Řekl jsem: Ostříhati budu cest svých, abych nezhřešil jazykem svým; pojmu v uzdu ústa svá, dokudž bude bezbožník přede mnou.

In finem, ipsi Idithun, Canticum David. Dixi: Custodiam vias meas: ut non delinquam in lingua mea. Posui ori meo custodiam, cum consisteret peccator adversum me.

2 Mlčením byl jsem k němému podobný, umlčel jsem se i spravedlivého odporu, ale bolest má více zbouřena jest.

Obmutui, et humiliatus sum, et silui a bonis: et dolor meus renovatus est.

3 Hořelo ve mně srdce mé, roznícen jest oheň v přemyšlování mém, tak že jsem mluvil jazykem svým, řka:

Concaluit cor meum intra me: et in meditatione mea exardescet ignis.

4 Dej mi znáti, Hospodine, konec života mého, a odměření dnů mých jaké jest, abych věděl, jak dlouho trvati mám.

Locutus sum in lingua mea: Notum fac mihi Domine finem meum. Et numerum dierum meorum quis est: ut sciam quid desit mihi.

5 Aj, na dlaň odměřil jsi mi dnů, a věk můj jest jako nic před tebou, a jistě žeť není než pouhá marnost každý člověk, jakkoli pevně stojící. (Sélah)

Ecce mensurabiles posuisti dies meos: et substantia mea tamquam nihilum ante te. Verumtamen universa vanitas, omnis homo vivens.

6 Jistě tak pomíjí člověk jako stín, nadarmo zajisté kvaltuje se; shromažďuje, a neví, kdo to pobéře.

Verumtamen in imagine pertransit homo: sed et frustra conturbatur. Thesaurizat: et ignorat cui congregabit ea.

7 Načež bych tedy nyní očekával, Pane? Očekávání mé jest na tebe.

Et nunc quæ est expectatio mea? nonne Dominus? et substantia mea apud te est.

8 A protož ode všech přestoupení mých vysvoboď mne, za posměch bláznu nevystavuj mne.

Ab omnibus iniquitatibus meis erue me: opprobrium insipienti dedisti me.

9 Oněměl jsem, a neotevřel úst svých, proto že jsi ty učinil to.

Obmutui, et non aperui os meum, quoniam tu fecisti:

10 Odejmi ode mne metlu svou, nebo od švihání ruky tvé docela zhynul jsem.

amove a me plagas tuas.

11 Ty, když žehráním pro nepravost tresceš člověka, hned jako mol k zetlení přivodíš zdárnost jeho; marnost zajisté jest všeliký člověk. (Sélah)

A fortitudine manus tuæ ego defeci in increpationibus: propter iniquitatem corripuisti hominem. Et tabescere fecisti sicut araneam animam eius: verumtamen vane conturbatur omnis homo.

12 Vyslyšiž modlitbu mou, Hospodine, a volání mé přijmi v uši své; neodmlčujž se kvílení mému, nebo jsem příchozí a podruh u tebe, jako i všickni otcové moji.

Exaudi orationem meam Domine, et deprecationem meam: auribus percipe lacrimas meas. Ne sileas: quoniam advena ego sum apud te, et peregrinus, sicut omnes patres mei.

13 Ponechej mne, ať se posilím, prvé než bych se odebral, a již zde více nebyl.

Remitte mihi, ut refrigerer priusquam abeam, et amplius non ero.