Žalmy 17
1 Modlitba Davidova. Vyslyš, Hospodine, spravedlnost, a pozoruj volání mého; nakloň uší k modlitbě mé, kteráž jest beze vší rtů ošemetnosti.
(En bøn af David.) HERRE, hør en retfærdig Sag, lyt til min Klage lån Øre til Bøn fra svigløse Læber!
2 Od tváři tvé vyjdiž soud můj, oči tvé nechať patří na upřímnost.
Fra dig skal min Ret udgå, thi hvad ret er, ser dine Øjne.
3 Zkusils srdce mého, navštívils je v noci; ohněm jsi mne zpruboval, aniž jsi co shledal; to, což myslím, nepředstihá úst mých.
Prøv mit Hjerte, se efter om Natten, ransag mig, du finder ej Svig hos mig.
4 Z strany pak skutků lidských, já podlé slova rtů tvých vystříhal jsem se stezky zhoubce.
Ej synded min Mund, hvad end Mennesker gjorde; ved dine Læbers Ord vogted jeg mig for Voldsmænds Veje;
5 Zdržuj kroky mé na cestách svých, aby se neuchylovaly nohy mé.
mine Skridt har holdt dine Spor, jeg vaklede ej på min Gang.
6 Já volám k tobě, nebo vyslýcháš mne, ó Bože silný; nakloň ke mně ucha svého, a slyš řeč mou.
Jeg råber til dig, thi du svarer mig, Gud, bøj Øret til mig, hør på mit Ord!
7 Prokaž milosrdenství svá, naději majících ochránce před těmi, kteříž povstávají proti pravici tvé.
Vis, dig underfuldt nådig, du Frelser for dem, der tyr til din højre for Fjender!
8 Ostříhej mne jako zřítelnice oka, v stínu křídel svých skrej mne,
Vogt mig som Øjestenen, skjul mig i dine Vingers Skygge
9 Od tváři bezbožných těch, kteříž mne hubí, od nepřátel mých úhlavních obkličujících mne,
for gudløse, der øver Vold imod mig, glubske Fjender, som omringer mig;
10 Kteříž tukem svým zarostli, mluví pyšně ústy svými.
de har lukket deres Hjerte med Fedt, deres Mund fører Hovmodstale.
11 Jižť i kroky naše předstihají, oči své obrácené mají, aby nás porazili na zem.
De omringer os, overalt hvor vi går, de sigter på at slå os til Jorden.
12 Každý z nich podoben jest lvu žádostivému loupeže, a lvíčeti sedícímu v skrýši.
De er som den rovgridske Løve, den unge Løve, der ligger på Lur.
13 Povstaniž, Hospodine, předejdi tváři jeho, sehni jej, a vytrhni duši mou od bezbožníka mečem svým,
Rejs dig, HERRE, træd ham i Møde, kast ham til Jorden, fri med dit Sværd min Sjæl fra den gudløses Vold,
14 Rukou svou od lidí, ó Hospodine, od lidí světských, jichžto oddíl jest v tomto životě, a jejichž břicho ty z špižírny své naplňuješ. Èímž i synové jejich nasyceni bývají, a ostatků zanechávají maličkým svým.
fra Mændene, HERRE, med din Hånd, fra dødelige Mænd - lad dem få deres Del i levende Live! Fyld deres Bug med dit Forråd af Vrede, lad Børnene mættes dermed og efterlade deres Børn, hvad de levner!
15 Já pak v spravedlnosti spatřovati budu tvář tvou; nasycen budu obrazem tvým, když procítím.
Men jeg skal i Retfærd skue dit Åsyn, mættes ved din Skikkelse, når jeg vågner.
