Žalmy 147
1 Chvalte Hospodina, nebo dobré jest zpívati žalmy Bohu našemu, nebo rozkošné jest, a ozdobná jest chvála.
Hvalite Gospoda, jer je slatko pjevati Boga našega, jer blagome prilikuje hvala.
2 Stavitel Jeruzaléma Hospodin, rozptýlený lid Izraelský shromažďuje,
Gospod zida Jerusalim, sabira rasijane sinove Izrailjeve;
3 Kterýž uzdravuje skroušené srdcem, a uvazuje bolesti jejich,
Iscjeljuje one koji su skrušena srca, i lijeèi tuge njihove;
4 Kterýž sčítá počet hvězd, a každé z nich ze jména povolává.
Izbraja mnoštvo zvijezda, i sve ih zove imenom.
5 Velikýť jest Pán náš, a nesmírný v síle; rozumnosti jeho není počtu.
Velik je Gospod naš i velika je krjepost njegova, i razumu njegovu nema mjere.
6 Pozdvihuje pokorných Hospodin, ale bezbožné snižuje až k zemi.
Prihvata smjerne Gospod, a bezbožne ponižava do zemlje.
7 Zpívejte Hospodinu s díkčiněním, zpívejte žalmy Bohu našemu na citaře,
Redom pjevajte Gospodu hvalu, udarajte Bogu našemu u gusle.
8 Kterýž zastírá nebesa hustými oblaky, nastrojuje zemi déšť, a vyvodí trávu na horách.
On zastire nebo oblacima, sprema zemlji dažd, èini te raste na gorama trava;
9 Kterýž dává hovadům potravu jejich, i mladým krkavcům, kteříž volají k němu.
Daje stoci piæu njezinu, i vraniæima, koji vièu k njemu.
10 Nemáť v síle koně zalíbení, aniž se kochá v lejtkách muže udatného.
Ne mari za silu konjsku, niti su mu mili kraci èovjeèiji.
11 Líbost má Hospodin v těch, kteříž se ho bojí, a kteříž doufají v milosrdenství jeho.
Mili su Gospodu oni koji ga se boje, koji se uzdaju u milost njegovu.
12 Chval, Jeruzaléme, Hospodina, chval Boha svého, Sione.
Slavi, Jerusalime, Gospoda; hvali Boga svojega, Sione!
13 Nebo on utvrzuje závory bran tvých, požehnání udílí synům tvým u prostřed tebe.
Jer on utvrðuje prijevornice vrata tvojih, blagosilja sinove tvoje u tebi.
14 On působí v končinách tvých pokoj, a bělí pšeničnou nasycuje tě.
Ograðuje meðe tvoje mirom, nasiæava te jedre pšenice.
15 On když vysílá na zemi rozkaz svůj, velmi rychle k vykonání běží slovo jeho.
Šalje govor svoj na zemlju, brzo teèe rijeè njegova.
16 Onť dává sníh jako vlnu, jíním jako popelem posýpá.
Daje snijeg kao vunu, sipa inje kao pepeo.
17 Hází ledem svým jako skyvami; před zimou jeho kdo ostojí?
Baca grad svoj kao zalogaje, pred mrazom njegovijem ko æe ostati?
18 Vysílaje slovo své, rozpouští je; hned jakž povane větrem svým, anť tekou vody.
Pošlje rijeè svoju, i sve se raskravi; dune duhom svojim, i poteku vode.
19 Zvěstuje slovo své Jákobovi, ustanovení svá a soudy své Izraelovi.
On je javio rijeè svoju Jakovu, naredbe i sudove svoje Izrailju.
20 Neučinilť tak žádnému národu, a protož soudů jeho nepoznali. Halelujah.
Ovo nije uèinio nijednome drugom narodu, i sudova njegovijeh oni ne znaju. Aliluja!
