Žalmy 144
1 Davidův. Požehnaný Hospodin skála má, kterýž učí ruce mé boji, a prsty mé bitvě.
Davidova. Blagoslovljen bodi Gospod, skala moja, kateri uči boj roke moje, prste moje vojsko;
2 Milosrdenství mé a hrad můj, útočiště mé, vysvoboditel můj, a štít můj, protož v něhoť já doufám; onť mi podmaňuje lidi.
Milost moja in grad moj; višava moja in rešitelj moj: pomočnik, ščit moj, do katerega pribegam, ki mi podložno dela ljudstvo moje.
3 Hospodine, co jest člověk, že se znáš k němu, a syn člověka, že ho sobě tak vážíš?
Gospod, kaj je človek, da ga spoznaš, sin umrjoči, da se zmeniš zanj?
4 Èlověk marnosti podobný jest, dnové jeho jako stín pomíjející.
Človek je podoben ničemurnosti, dnevi njegovi so kakor mimo gredočega senca.
5 Hospodine, nakloň svých nebes a sstup, dotkni se hor, a kouřiti se budou.
Gospod, nagni nebesa svoja ter stopi dol; dotakni so tistih gorâ, in kadé se naj.
6 Sešli hromobití a rozptyl je, vypusť střely své a poraz je.
Strelo zaženi in razkropi jih; proži pušice svoje in izbegaj jih.
7 Vztáhni ruku svou s výsosti, vysvoboď mne, a vytrhni mne z vod mnohých, z ruky cizozemců.
Iztegni roko svojo z višave; reši me in otmi me iz mnogih vodâ, iz tujcev roke.
8 Jejichž ústa mluví marnost, a pravice jejich jest pravice lživá.
Njih usta govoré nično, in njih desnica je krivičnosti desnica.
9 Bože, píseň novou zpívati budu tobě na loutně, a na desíti strunách žalmy tobě prozpěvovati,
Bog, novo pesem bodem ti pel; na deseterostrunje bodem ti prepeval.
10 Dávajícímu vítězství králům, a vysvobozujícímu Davida, služebníka svého od meče vražedlného.
Tebi, ki daješ blaginjo kraljem, otimaš Davida, hlapca svojega, od hudobnega meča.
11 Vysvoboď mne, a vytrhni mne z ruky cizozemců, jejichž ústa mluví marnost, a pravice jejich pravice lživá.
Réši me in otmi me iz tujcev roke, katerih usta govoré nično, in njih desnica je krivičnosti desnica.
12 Aby synové naši byli jako štípkové zdárně rostoucí v mladosti své, a dcery naše jako úhelní kamenové, tesaní ku podobenství chrámu.
Da bodo sinovi naši kakor rastline dobro zrejene v nežni dobi svoji, in hčere naše kakor vogelni kameni obdelani v svetišči.
13 Špižírny naše plné ať vydávají všelijaké potravy; dobytek náš ať rodí na tisíce, a na deset tisíců v stájích našich.
Žitnice naše polne naj dajo obilen živež; naše ovce naj tisočero rodévajo, tisočkrat naj bodo pomnožene v stajah naših.
14 Volové naši ať jsou vytylí; ať není vpádu ani zajetí, ani naříkání na ulicích našich.
In voli naši predebeli; nič napada, nič izpada, in tožbe naj ne bode v ulicah naših.
15 Blahoslavený lid, jemuž se tak děje, blahoslavený ten lid, jehož Hospodin Bohem jest.
Blagor onemu ljudstvu, kateremu se tako godi; blagor ljudstvu, kogar Bog je Gospod.
