Žalmy 142

1 Vyučující Davidův, když byl v jeskyni, modlitba jeho. Hlasem svým k Hospodinu volám, hlasem svým Hospodinu pokorně se modlím.

A maskil of David, while he was in the cave, a prayer. Loudly I cry to the Lord: to the Lord plead loudly for mercy,

2 Vylévám před oblíčejem jeho žádost svou, a ssoužení své před ním oznamuji.

I pour my complaint before him, I tell my troubles to him.

3 Když se úzkostmi svírá ve mně duch můj, ty znáš stezku mou; na cestě, po kteréžkoli chodím, osídlo mi ukryli.

When my spirit is faint within me, my path is known to you. In the way I am wont to walk in, they have hidden a trap for me.

4 Ohlédám-li se na pravo, a patřím, není, kdo by mne znáti chtěl; zhynulo útočiště mé, není, kdo by se ujal o život můj.

I look to the right and the left; but not a friend have I. No place of refuge is left me, not a man to care for me.

5 K tobě volám, Hospodine, říkaje: Ty jsi doufání mé a díl můj v zemi živých.

So I cry to you, O Lord: I say, ‘My refuge are you, all I have in the land of the living.’

6 Pozorujž volání mého, neboť jsem zemdlen přenáramně; vysvoboď mne od těch, jenž stihají mne, nebo jsou silnější nežli já.

Attend to my piercing cry, for very weak am I. Save me from those who pursue me, for they are too strong for me.

7 Vyveď z žaláře duši mou, abych oslavoval jméno tvé; obstoupí mne spravedliví, když mi dobrodiní učiníš.

Free me from prison, that I may give thanks to your name, for the righteous are patiently waiting till you show your bounty to me.