Žalmy 142

1 Vyučující Davidův, když byl v jeskyni, modlitba jeho. Hlasem svým k Hospodinu volám, hlasem svým Hospodinu pokorně se modlím.

[A Psalm] of instruction for David, when he was in the cave, —a Prayer. I cried to the Lord with my voice; with my voice I made supplication to the Lord.

2 Vylévám před oblíčejem jeho žádost svou, a ssoužení své před ním oznamuji.

I will pour out before him my supplication: I will declare before him mine affliction.

3 Když se úzkostmi svírá ve mně duch můj, ty znáš stezku mou; na cestě, po kteréžkoli chodím, osídlo mi ukryli.

When my spirit was fainting within me, then thou knewest my paths; in the very way wherein I was walking, they hid a snare for me.

4 Ohlédám-li se na pravo, a patřím, není, kdo by mne znáti chtěl; zhynulo útočiště mé, není, kdo by se ujal o život můj.

I looked on [my] right hand, and behold, for there was none that noticed me; refuge failed me; and there was none that cared for my soul.

5 K tobě volám, Hospodine, říkaje: Ty jsi doufání mé a díl můj v zemi živých.

I cried unto thee, O Lord, and said, Thou art my hope, my portion in the land of the living.

6 Pozorujž volání mého, neboť jsem zemdlen přenáramně; vysvoboď mne od těch, jenž stihají mne, nebo jsou silnější nežli já.

Attend to my supplication, for I am brought very low; deliver me from them that persecute me; for they are stronger than I.

7 Vyveď z žaláře duši mou, abych oslavoval jméno tvé; obstoupí mne spravedliví, když mi dobrodiní učiníš.

Bring my soul out of prison, that I may give thanks to thy name, O Lord; the righteous shall wait for me, until thou recompense me.