Žalmy 142

1 Vyučující Davidův, když byl v jeskyni, modlitba jeho. Hlasem svým k Hospodinu volám, hlasem svým Hospodinu pokorně se modlím.

Maschil. Of David. A prayer when he was in the hole of the rock. The sound of my cry went up to the Lord; with my voice I made my prayer for grace to the Lord.

2 Vylévám před oblíčejem jeho žádost svou, a ssoužení své před ním oznamuji.

I put all my sorrows before him; and made clear to him all my trouble.

3 Když se úzkostmi svírá ve mně duch můj, ty znáš stezku mou; na cestě, po kteréžkoli chodím, osídlo mi ukryli.

When my spirit is overcome, your eyes are on my goings; nets have been secretly placed in the way in which I go.

4 Ohlédám-li se na pravo, a patřím, není, kdo by mne znáti chtěl; zhynulo útočiště mé, není, kdo by se ujal o život můj.

Looking to my right side, I saw no man who was my friend: I had no safe place; no one had any care for my soul.

5 K tobě volám, Hospodine, říkaje: Ty jsi doufání mé a díl můj v zemi živých.

I have made my cry to you, O Lord; I have said, You are my safe place, and my heritage in the land of the living.

6 Pozorujž volání mého, neboť jsem zemdlen přenáramně; vysvoboď mne od těch, jenž stihají mne, nebo jsou silnější nežli já.

Give ear to my cry, for I am made very low: take me out of the hands of my haters, for they are stronger than I.

7 Vyveď z žaláře duši mou, abych oslavoval jméno tvé; obstoupí mne spravedliví, když mi dobrodiní učiníš.

Take my soul out of prison, so that I may give praise to your name: the upright will give praise because of me; for you have given me a full reward.