< Žalmy 139 >
1 Přednímu zpěváku, žalm Davidův. Hospodine, ty jsi mne zkusil a seznal.
Господе! Ти ме кушаш и знаш.
2 Ty znáš sednutí mé i povstání mé, rozumíš myšlení mému zdaleka.
Ти знаш кад седам и кад устанем; Ти знаш помисли моје издалека;
3 Chození mé i ležení mé ty obsahuješ, a všech mých cest svědom jsi.
Кад ходим и кад се одмарам, Ти си око мене, и све путеве моје видиш.
4 Než ještě mám na jazyku slovo, aj, Hospodine, ty to všecko víš.
Још нема речи на језику мом, а Ти, Господе, гле, већ све знаш.
5 Z zadu i z předu obklíčils mne, a vzložils na mne ruku svou.
Састраг и спред Ти си ме заклонио, и ставио на ме руку своју.
6 Divnější jest umění tvé nad můj vtip; vysoké jest, nemohu k němu.
Чудно је за ме знање Твоје, високо, не могу да га докучим.
7 Kamž bych zašel od ducha tvého? Aneb kam bych před tváří tvou utekl?
Куда бих отишао од духа Твог, и од лица Твог куда бих побегао?
8 Jestliže bych vstoupil na nebe, tam jsi ty; pakli bych sobě ustlal v hrobě, aj, přítomen jsi. (Sheol )
Да изађем на небо, Ти си онде. Да сиђем у пакао, онде си. (Sheol )
9 Vzal-li bych křídla záře jitřní, abych bydlil při nejdalším moři:
Да се дигнем на крилима од зоре, и преселим се на крај мора:
10 I tamť by mne ruka tvá provedla, a pravice tvá by mne popadla.
И онде ће ме рука Твоја водити, и држати ме десница Твоја.
11 Dím-li pak: Aspoň tmy, jako v soumrak, přikryjí mne, ale i noc jest světlem vůkol mne.
Да кажем: Да ако ме мрак сакрије; али је и ноћ као видело око мене.
12 Aniž ty tmy před tebou ukryti mohou, anobrž noc jako den tobě svítí, rovně tma jako světlo.
Ни мрак неће замрачити од Тебе, и ноћ је светла као дан: мрак је као видело.
13 Ty zajisté v moci máš ledví má, přioděl jsi mne v životě matky mé.
Јер си Ти створио шта је у мени, саставио си ме у утроби матере моје.
14 Oslavuji tě, proto že se hrozným a divným skutkům tvým divím, a duše má zná je výborně.
Хвалим Те, што сам дивно саздан. Дивна су дела Твоја, и душа моја то зна добро.
15 Neníť ukryta žádná kost má před tebou, jakž jsem učiněn v skrytě, a řemeslně složen, v nejhlubších místech země.
Ниједна се кост моја није сакрила од Тебе, ако и јесам саздан тајно, откан у дубини земаљској.
16 Trupel můj viděly oči tvé, v knihu tvou všickni oudové jeho zapsáni jsou, i dnové, v nichž formováni byli, když ještě žádného z nich nebylo.
Заметак мој видеше очи Твоје, у књизи је Твојој све то записано, и дани забележени, кад их још није било ниједног.
17 Protož u mne ó jak drahá jsou myšlení tvá, Bože silný, a jak jest jich nesčíslná summa!
Како су ми недокучиве помисли Твоје, Боже! Како им је велик број!
18 Chtěl-li bych je sčísti, více jest jich než písku; procítím-li, a já jsem vždy s tebou.
Да их бројим, више их је него песка. Кад се пробудим, још сам с Тобом.
19 Zabil-li bys, ó Bože, bezbožníka, tehdážť by muži vražedlní odstoupili ode mne,
Да хоћеш, Боже, убити безбожника! Крвопије, идите од мене.
20 Kteříž mluví proti tobě nešlechetně; marně vyvyšují nepřátely tvé.
Они говоре ружно на Тебе; узимају име Твоје узалуд непријатељи Твоји.
21 Zdaliž těch, kteříž tě v nenávisti mají, ó Hospodine, v nenávisti nemám? A ti, kteříž proti tobě povstávají, zdaž mne nemrzejí?
Зар да не мрзим на оне, који на Те мрзе, Господе, и да се не гадим на оне који устају на Тебе?
22 Úhlavní nenávistí jich nenávidím, a mám je za nepřátely.
Пуном мрзошћу мрзим на њих; непријатељи су ми.
23 Vyzpytuj mne, Bože silný, a poznej srdce mé; zkus mne, a poznej myšlení má.
Окушај ме, Боже, и познај срце моје, испитај ме, и познај помисли моје.
24 A popatř, chodím-liť já cestou odpornou tobě, a veď mne cestou věčnou.
И види јесам ли на злом путу, и води ме на пут вечни.