Žalmy 139
1 Přednímu zpěváku, žalm Davidův. Hospodine, ty jsi mne zkusil a seznal.
In finem, Psalmus David. Domine probasti me, et cognovisti me:
2 Ty znáš sednutí mé i povstání mé, rozumíš myšlení mému zdaleka.
tu cognovisti sessionem meam, et resurrectionem meam.
3 Chození mé i ležení mé ty obsahuješ, a všech mých cest svědom jsi.
Intellexisti cogitationes meas de longe: semitam meam, et funiculum meum investigasti.
4 Než ještě mám na jazyku slovo, aj, Hospodine, ty to všecko víš.
Et omnes vias meas prævidisti: quia non est sermo in lingua mea.
5 Z zadu i z předu obklíčils mne, a vzložils na mne ruku svou.
Ecce Domine tu cognovisti omnia novissima, et antiqua: tu formasti me, et posuisti super me manum tuam.
6 Divnější jest umění tvé nad můj vtip; vysoké jest, nemohu k němu.
Mirabilis facta est scientia tua ex me: confortata est, et non potero ad eam.
7 Kamž bych zašel od ducha tvého? Aneb kam bych před tváří tvou utekl?
Quo ibo a spiritu tuo? et quo a facie tua fugiam?
8 Jestliže bych vstoupil na nebe, tam jsi ty; pakli bych sobě ustlal v hrobě, aj, přítomen jsi. (Sheol h7585)
Si ascendero in cælum, tu illic es: si descendero in infernum, ades. (Sheol h7585)
9 Vzal-li bych křídla záře jitřní, abych bydlil při nejdalším moři:
Si sumpsero pennas meas diluculo, et habitavero in extremis maris:
10 I tamť by mne ruka tvá provedla, a pravice tvá by mne popadla.
Etenim illuc manus tua deducet me: et tenebit me dextera tua.
11 Dím-li pak: Aspoň tmy, jako v soumrak, přikryjí mne, ale i noc jest světlem vůkol mne.
Et dixi: Forsitan tenebræ conculcabunt me: et nox illuminatio mea in deliciis meis.
12 Aniž ty tmy před tebou ukryti mohou, anobrž noc jako den tobě svítí, rovně tma jako světlo.
Quia tenebræ non obscurabuntur a te, et nox sicut dies illuminabitur: sicut tenebræ eius, ita et lumen eius.
13 Ty zajisté v moci máš ledví má, přioděl jsi mne v životě matky mé.
Quia tu possedisti renes meos: suscepisti me de utero matris meæ.
14 Oslavuji tě, proto že se hrozným a divným skutkům tvým divím, a duše má zná je výborně.
Confitebor tibi quia terribiliter magnificatus es: mirabilia opera tua, et anima mea cognoscit nimis.
15 Neníť ukryta žádná kost má před tebou, jakž jsem učiněn v skrytě, a řemeslně složen, v nejhlubších místech země.
Non est occultatum os meum a te, quod fecisti in occulto: et substantia mea in inferioribus terræ.
16 Trupel můj viděly oči tvé, v knihu tvou všickni oudové jeho zapsáni jsou, i dnové, v nichž formováni byli, když ještě žádného z nich nebylo.
Imperfectum meum viderunt oculi tui, et in libro tuo omnes scribentur: dies formabuntur, et nemo in eis.
17 Protož u mne ó jak drahá jsou myšlení tvá, Bože silný, a jak jest jich nesčíslná summa!
Mihi autem nimis honorificati sunt amici tui, Deus: nimis confortatus est principatus eorum.
18 Chtěl-li bych je sčísti, více jest jich než písku; procítím-li, a já jsem vždy s tebou.
Dinumerabo eos, et super arenam multiplicabuntur: exurrexi, et adhuc sum tecum.
19 Zabil-li bys, ó Bože, bezbožníka, tehdážť by muži vražedlní odstoupili ode mne,
Si occideris Deus peccatores: viri sanguinum declinate a me:
20 Kteříž mluví proti tobě nešlechetně; marně vyvyšují nepřátely tvé.
Quia dicitis in cogitatione: accipient in vanitate civitates tuas.
21 Zdaliž těch, kteříž tě v nenávisti mají, ó Hospodine, v nenávisti nemám? A ti, kteříž proti tobě povstávají, zdaž mne nemrzejí?
Nonne qui oderunt te Domine, oderam: et super inimicos tuos tabescebam?
22 Úhlavní nenávistí jich nenávidím, a mám je za nepřátely.
Perfecto odio oderam illos: et inimici facti sunt mihi.
23 Vyzpytuj mne, Bože silný, a poznej srdce mé; zkus mne, a poznej myšlení má.
Proba me Deus, et scito cor meum: interroga me, et cognosce semitas meas.
24 A popatř, chodím-liť já cestou odpornou tobě, a veď mne cestou věčnou.
Et vide, si via iniquitatis in me est: et deduc me in via æterna.
