Žalmy 139
1 Přednímu zpěváku, žalm Davidův. Hospodine, ty jsi mne zkusil a seznal.
Drottinn, þú rannsakar mig út og inn og veist allt um mig.
2 Ty znáš sednutí mé i povstání mé, rozumíš myšlení mému zdaleka.
Hvort ég sit eða stend, það veist þú. Og þú lest hugsanir mínar úr fjarlægð!
3 Chození mé i ležení mé ty obsahuješ, a všech mých cest svědom jsi.
Þú veist hvert ég stefni og þekkir langanir mínar. Og hvort sem ég geng eða ligg, þá athugar þú það. Þú veist öllum stundum hvar ég er.
4 Než ještě mám na jazyku slovo, aj, Hospodine, ty to všecko víš.
Þú þekkir orðin á tungu minni áður en ég opna munninn!
5 Z zadu i z předu obklíčils mne, a vzložils na mne ruku svou.
Þú bæði fylgir mér og ferð á undan mér, leggur hönd þína á höfuð mitt og blessar mig.
6 Divnější jest umění tvé nad můj vtip; vysoké jest, nemohu k němu.
Þetta er stórkostlegt! Já, næstum of gott til að vera satt!
7 Kamž bych zašel od ducha tvého? Aneb kam bych před tváří tvou utekl?
Hvert get ég farið frá anda þínum eða flúið frá augliti þínu?
8 Jestliže bych vstoupil na nebe, tam jsi ty; pakli bych sobě ustlal v hrobě, aj, přítomen jsi. (Sheol h7585)
Fari ég til himna, þá ertu þar, til dánarheima, þá ertu líka þar! (Sheol h7585)
9 Vzal-li bych křídla záře jitřní, abych bydlil při nejdalším moři:
Ef ég svifi á skýjum morgunroðans og settist við fjarlæga strönd,
10 I tamť by mne ruka tvá provedla, a pravice tvá by mne popadla.
einnig þar mundi hönd þín leiða mig og ég finna styrk þinn og vernd.
11 Dím-li pak: Aspoň tmy, jako v soumrak, přikryjí mne, ale i noc jest světlem vůkol mne.
Og þótt ég reyndi að læðast frá þér inn í myrkrið, þá myndi nóttin lýsa eins og dagur!
12 Aniž ty tmy před tebou ukryti mohou, anobrž noc jako den tobě svítí, rovně tma jako světlo.
Því að myrkrið hylur ekkert fyrir Guði, dagur og nótt eru jöfn fyrir þér.
13 Ty zajisté v moci máš ledví má, přioděl jsi mne v životě matky mé.
Öll líffæri mín hefur þú skapað, ofið þau í kviði móður minnar.
14 Oslavuji tě, proto že se hrozným a divným skutkům tvým divím, a duše má zná je výborně.
Þökk, að þú skapaðir mig eins undursamlega og raun ber vitni! Þetta er dásamlegt um að hugsa! Handaverk þín eru stórkostleg – það er mér alveg ljóst.
15 Neníť ukryta žádná kost má před tebou, jakž jsem učiněn v skrytě, a řemeslně složen, v nejhlubších místech země.
Þú varst til staðar þegar ég var myndaður í leyni.
16 Trupel můj viděly oči tvé, v knihu tvou všickni oudové jeho zapsáni jsou, i dnové, v nichž formováni byli, když ještě žádného z nich nebylo.
Þú þekktir mig þegar ég var fóstur í móðurkviði og áður en ég sá dagsins ljós hafðir þú ákvarðað alla mína ævidaga – sérhver dagur var skráður í bók þína!
17 Protož u mne ó jak drahá jsou myšlení tvá, Bože silný, a jak jest jich nesčíslná summa!
Hugsanir þínar, ó Guð, eru mér torskildar, en samt eru þær stórkostlegar!
18 Chtěl-li bych je sčísti, více jest jich než písku; procítím-li, a já jsem vždy s tebou.
Ef ég reyndi að telja þær, þá yrði það mér ofviða því að þær eru fleiri en sandkorn á sjávarströnd! Já, ég mundi vakna eins og af draumi, en hugur minn, hann væri enn hjá þér!
19 Zabil-li bys, ó Bože, bezbožníka, tehdážť by muži vražedlní odstoupili ode mne,
Vissulega munt þú, Guð, útrýma níðingunum. Já, burt með ykkur, þið morðingjar!
20 Kteříž mluví proti tobě nešlechetně; marně vyvyšují nepřátely tvé.
Þeir guðlasta og hreykja sér upp gegn þér – hvílík heimska!
21 Zdaliž těch, kteříž tě v nenávisti mají, ó Hospodine, v nenávisti nemám? A ti, kteříž proti tobě povstávají, zdaž mne nemrzejí?
Drottinn, ætti ég ekki að hata þá sem þig hata? Og ætti ég ekki að hafa viðbjóð á þeim?
22 Úhlavní nenávistí jich nenávidím, a mám je za nepřátely.
Jú, ég hata þá, því að þínir óvinir eru mínir óvinir.
23 Vyzpytuj mne, Bože silný, a poznej srdce mé; zkus mne, a poznej myšlení má.
Prófaðu mig Guð. Rannsakaðu hjarta mitt og hugsanir mínar.
24 A popatř, chodím-liť já cestou odpornou tobě, a veď mne cestou věčnou.
Sýndu mér það í fari mínu sem hryggir þig og leiddu mig svo áfram veginn til eilífs lífs.
