Žalmy 139
1 Přednímu zpěváku, žalm Davidův. Hospodine, ty jsi mne zkusil a seznal.
A karmesternek. Zsoltár Dávidtól. Örökkévaló, átkutattál engem és megismertél.
2 Ty znáš sednutí mé i povstání mé, rozumíš myšlení mému zdaleka.
Te ismered ültemet és keltemet, érted gondolatomat messziről.
3 Chození mé i ležení mé ty obsahuješ, a všech mých cest svědom jsi.
Jártamat és fektemet meghánytad, s mind az útjaimat kitapasztaltad,
4 Než ještě mám na jazyku slovo, aj, Hospodine, ty to všecko víš.
mert nincs szó nyelvemen; immár Örökkévaló, ismered azt egészen.
5 Z zadu i z předu obklíčils mne, a vzložils na mne ruku svou.
Hátul és elől körülzártál engem és reám tetted kezedet.
6 Divnější jest umění tvé nad můj vtip; vysoké jest, nemohu k němu.
Csodálatos nekem a megismerése, túlmagas, nem birom meg.
7 Kamž bych zašel od ducha tvého? Aneb kam bych před tváří tvou utekl?
Hová menjek szellemedtől, s hová szökjem színed elől?
8 Jestliže bych vstoupil na nebe, tam jsi ty; pakli bych sobě ustlal v hrobě, aj, přítomen jsi. (Sheol h7585)
Ha felszállok az égbe, te ott vagy, s ha ágyat terítenék az alvilágban, ímhol vagy. (Sheol h7585)
9 Vzal-li bych křídla záře jitřní, abych bydlil při nejdalším moři:
Venném hajnalnak szárnyait, laknám tengernek végén:
10 I tamť by mne ruka tvá provedla, a pravice tvá by mne popadla.
ott is kezed vezet engem, és megragad a te jobbod.
11 Dím-li pak: Aspoň tmy, jako v soumrak, přikryjí mne, ale i noc jest světlem vůkol mne.
Ha mondom: bizony, sötétség borit el engem és éjjellé válik a világosság körülöttem:
12 Aniž ty tmy před tebou ukryti mohou, anobrž noc jako den tobě svítí, rovně tma jako světlo.
a sötétség sem sötét neked, s az éjjel világít mint a nappal, akár sötétség akár világosság!
13 Ty zajisté v moci máš ledví má, přioděl jsi mne v životě matky mé.
Mert te szerzetted veséimet, szöttél engem anyám testében.
14 Oslavuji tě, proto že se hrozným a divným skutkům tvým divím, a duše má zná je výborně.
Magasztallak azért, hogy félelmetesen csodás lettem; csodásak a műveid és lelkem tudja nagyon.
15 Neníť ukryta žádná kost má před tebou, jakž jsem učiněn v skrytě, a řemeslně složen, v nejhlubších místech země.
Nem volt rejtve előtted csontozatom, a hogy alkottattam titokban, himeztettem földnek aljaiban.
16 Trupel můj viděly oči tvé, v knihu tvou všickni oudové jeho zapsáni jsou, i dnové, v nichž formováni byli, když ještě žádného z nich nebylo.
Idomtalan testemet látták szemeid; a könyvedben mind be vannak irva-e a napok, melyek alkotandók, midőn egy sem volt még közülök.
17 Protož u mne ó jak drahá jsou myšlení tvá, Bože silný, a jak jest jich nesčíslná summa!
Nekem pedig mi drágák a gondolataid, oh Isten, mi tetemesek az összegeik!
18 Chtěl-li bych je sčísti, více jest jich než písku; procítím-li, a já jsem vždy s tebou.
Megolvasnám – számosabbak a fövenynél; fölébredek és még veled vagyok.
19 Zabil-li bys, ó Bože, bezbožníka, tehdážť by muži vražedlní odstoupili ode mne,
Vajha megölnéd, oh Isten, a gonoszt! És vérontás emberei ti, távozzatok tölem!
20 Kteříž mluví proti tobě nešlechetně; marně vyvyšují nepřátely tvé.
Kik téged megemlítenek fondorlatnál, hamisan ejtették ki nevedet ellenségeid.
21 Zdaliž těch, kteříž tě v nenávisti mají, ó Hospodine, v nenávisti nemám? A ti, kteříž proti tobě povstávají, zdaž mne nemrzejí?
Nemde gyűlölőidet, oh Örökkévaló, gyülölöm és az ellened támadóktól elundorodom.
22 Úhlavní nenávistí jich nenávidím, a mám je za nepřátely.
Teljes gyűlölettel gyűlölöm őket, ellenségeimmé lettek nekem!
23 Vyzpytuj mne, Bože silný, a poznej srdce mé; zkus mne, a poznej myšlení má.
Kutass át engem, Isten s ismerd meg szivemet; vizsgálj meg, s ismerd meg tépelődésemet!
24 A popatř, chodím-liť já cestou odpornou tobě, a veď mne cestou věčnou.
S lásd, van-e bennem bosszantásnak útja, s vezess engem az örök útra!
