Žalmy 139
1 Přednímu zpěváku, žalm Davidův. Hospodine, ty jsi mne zkusil a seznal.
Herre! du har ransaget mig og kender mig.
2 Ty znáš sednutí mé i povstání mé, rozumíš myšlení mému zdaleka.
Hvad heller jeg sidder eller staar op, da ved du det, du forstaar min Tanke langtfra.
3 Chození mé i ležení mé ty obsahuješ, a všech mých cest svědom jsi.
Du har omkringgivet min Sti og mit Leje, du kender grant alle mine Veje.
4 Než ještě mám na jazyku slovo, aj, Hospodine, ty to všecko víš.
Thi der er ikke et Ord paa min Tunge, se, Herre! du kender det jo alt sammen.
5 Z zadu i z předu obklíčils mne, a vzložils na mne ruku svou.
Bagfra og forfra har du omsluttet mig, og paa mig har du lagt din Haand.
6 Divnější jest umění tvé nad můj vtip; vysoké jest, nemohu k němu.
Saadant at forstaa er mig for underfuldt; det er for højt, jeg kan ikke naa det.
7 Kamž bych zašel od ducha tvého? Aneb kam bych před tváří tvou utekl?
Hvor skal jeg gaa hen fra din Aand? og hvor skal jeg fly hen fra dit Ansigt?
8 Jestliže bych vstoupil na nebe, tam jsi ty; pakli bych sobě ustlal v hrobě, aj, přítomen jsi. (Sheol h7585)
Dersom jeg farer op til Himmelen, da er du der, og reder jeg Leje i Dødsriget, se, da er du der! (Sheol h7585)
9 Vzal-li bych křídla záře jitřní, abych bydlil při nejdalším moři:
Vilde jeg tage Morgenrødens Vinger, vilde jeg bo ved det yderste Hav,
10 I tamť by mne ruka tvá provedla, a pravice tvá by mne popadla.
saa skulde ogsaa der din Haand føre mig, og din højre Haand holde mig fast.
11 Dím-li pak: Aspoň tmy, jako v soumrak, přikryjí mne, ale i noc jest světlem vůkol mne.
Og vilde jeg sige: Mørkhed maa dog skjule mig, saa er Natten et Lys omkring mig.
12 Aniž ty tmy před tebou ukryti mohou, anobrž noc jako den tobě svítí, rovně tma jako světlo.
Mørkhed gør ikke Mørke hos dig, og Natten lyser som Dagen, Mørket er som Lyset.
13 Ty zajisté v moci máš ledví má, přioděl jsi mne v životě matky mé.
Thi du ejede mine Nyrer; du skærmede om mig i Moders Liv.
14 Oslavuji tě, proto že se hrozným a divným skutkům tvým divím, a duše má zná je výborně.
Jeg vil prise dig, fordi jeg paa underfuld Maade er dannet saa herligt; underfulde ere dine Gerninger, og min Sjæl ved det saare vel.
15 Neníť ukryta žádná kost má před tebou, jakž jsem učiněn v skrytě, a řemeslně složen, v nejhlubších místech země.
Mine Ben vare ikke skjulte for dig, der jeg blev dannet i Løndom, der jeg blev kunstigt virket i det underjordiske Dyb.
16 Trupel můj viděly oči tvé, v knihu tvou všickni oudové jeho zapsáni jsou, i dnové, v nichž formováni byli, když ještě žádného z nich nebylo.
Dine Øjne saa mig, der jeg endnu var Foster, og disse Ting vare alle sammen skrevne i din Bog; Dagene vare bestemte, før en eneste af dem var kommen.
17 Protož u mne ó jak drahá jsou myšlení tvá, Bože silný, a jak jest jich nesčíslná summa!
Derfor, o Gud! hvor dyrebare for mig ere dine Tanker; hvor stor er dog deres Sum!
18 Chtěl-li bych je sčísti, více jest jich než písku; procítím-li, a já jsem vždy s tebou.
Vilde jeg tælle dem, da bleve de flere end Sand; opvaagner jeg, saa er jeg endnu hos dig.
19 Zabil-li bys, ó Bože, bezbožníka, tehdážť by muži vražedlní odstoupili ode mne,
Gid du, o Gud! vilde ihjelslaa den ugudelige; og I, blodgerrige Mænd! viger fra mig.
20 Kteříž mluví proti tobě nešlechetně; marně vyvyšují nepřátely tvé.
Thi de talte skændelig om dig, og som dine Fjender tage de dit Navn forfængeligt.
21 Zdaliž těch, kteříž tě v nenávisti mají, ó Hospodine, v nenávisti nemám? A ti, kteříž proti tobě povstávají, zdaž mne nemrzejí?
Skulde jeg ikke hade dem, som hade dig, o Herre! og kedes ved dem, som rejse sig imod dig?
22 Úhlavní nenávistí jich nenávidím, a mám je za nepřátely.
Med fuldt Had hader jeg dem; de ere blevne mine Fjender.
23 Vyzpytuj mne, Bože silný, a poznej srdce mé; zkus mne, a poznej myšlení má.
Ransag mig, Gud! og kend mit Hjerte; prøv mig, og kend mine Tanker!
24 A popatř, chodím-liť já cestou odpornou tobě, a veď mne cestou věčnou.
Og se, om jeg er paa en Vej, som fører til Smerte for mig, og led mig paa Evighedens Vej!
