Žalmy 137

1 Při řekách Babylonských tam jsme sedávali, a plakávali, rozpomínajíce se na Sion.

Vid de älfver i Babel såte vi och grete, då vi på Zion tänkte.

2 Na vrbí v té zemi zavěšovali jsme citary své.

Våra harpor hängde vi på pilträ, som der äro.

3 A když se tam dotazovali nás ti, kteříž nás zajali, na slova písničky, (ješto jsme zavěsili byli veselí), říkajíce: Zpívejte nám některou píseň Sionskou:

Ty der bådo de oss sjunga, som oss fångna höllo, och i vår gråt glade vara: Sjunger oss ena af Zions Visor.

4 Kterakž bychom měli zpívati píseň Hospodinovu v zemi cizozemců?

Huru skulle vi sjunga Herrans viso i främmande land?

5 Jestliže se zapomenu na tebe, ó Jeruzaléme, zapomeniž i pravice má.

Om jag förgäter dig, Jerusalem, så varde min högra hand förgäten.

6 Přilniž i jazyk můj k dásním mým, nebudu-li se rozpomínati na tebe, jestliže v samém Jeruzalémě nebudu míti svého největšího potěšení.

Min tunga låde vid min gom, om jag icke tänker uppå dig; om jag icke låter Jerusalem min högsta glädje vara.

7 Rozpomeň se, Hospodine, na Idumejské, a na den Jeruzaléma, kteříž pravili: Rozbořte, rozbořte až do základů v něm.

Herre, mins uppå Edoms barn, på Jerusalems dag; de der säga: Slår ned, slår ned i grund.

8 Ó dcero Babylonská, zkažena býti máš. Blahoslavený ten, kdož odplatí tobě za to, což jsi nám zlého učinila.

Du förstörda dotter Babel, säll är den dig vedergäller, såsom du oss gjort hafver.

9 Blahoslavený, kdož pochytí dítky tvé a o skálu je rozrážeti bude.

Säll är den, som dina unga barn tager, och slår dem emot stenen.