Žalmy 137

1 Při řekách Babylonských tam jsme sedávali, a plakávali, rozpomínajíce se na Sion.

KIT momoder ni kailan pilap en Papel o janejan, ni ni tamanda Jion.

2 Na vrbí v té zemi zavěšovali jsme citary své.

Kit lanadar at arp akan nin tuka kan, me mi waja o.

3 A když se tam dotazovali nás ti, kteříž nás zajali, na slova písničky, (ješto jsme zavěsili byli veselí), říkajíce: Zpívejte nám některou píseň Sionskou:

Pwe me jali kit edi inda, jen kaul, o jen pereperen ni at mamaiei: Komail wiai on kit kaul apot duen Jion.

4 Kterakž bychom měli zpívati píseň Hospodinovu v zemi cizozemců?

Iaduen at pan kak wiada kaul nil leowa nan jap en men wai?

5 Jestliže se zapomenu na tebe, ó Jeruzaléme, zapomeniž i pravice má.

Ma i pan monoke uk ala Ierujalem, pa i pali maun ap pil pun monokinokla.

6 Přilniž i jazyk můj k dásním mým, nebudu-li se rozpomínati na tebe, jestliže v samém Jeruzalémě nebudu míti svého největšího potěšení.

Lo i pan paj on pan natanat ai, ma i jolar pan taman uk adar, ma i jolar pan peren kida Ierujalem mon meakaroj.

7 Rozpomeň se, Hospodine, na Idumejské, a na den Jeruzaléma, kteříž pravili: Rozbořte, rozbořte až do základů v něm.

Main leowa, kom kotin tamanda en men Edom ar lokolokaia ni ran apwal en lerujalem Kawela, kawela lao Iel on nan pwel!

8 Ó dcero Babylonská, zkažena býti máš. Blahoslavený ten, kdož odplatí tobě za to, což jsi nám zlého učinila.

Toun Papel, morjued koe, re meid pai, me pan wiai on uk duen me koe wiadar!

9 Blahoslavený, kdož pochytí dítky tvé a o skálu je rozrážeti bude.

Meid pai ir, me pan koledi noum jeri pwelel o kajuk pajan nin takai!