Žalmy 137

1 Při řekách Babylonských tam jsme sedávali, a plakávali, rozpomínajíce se na Sion.

Ved Babels elvar, der sat me og gret, når me kom Sion i hug.

2 Na vrbí v té zemi zavěšovali jsme citary své.

På vier-runnarne der i landet hengde me harporne våre.

3 A když se tam dotazovali nás ti, kteříž nás zajali, na slova písničky, (ješto jsme zavěsili byli veselí), říkajíce: Zpívejte nám některou píseň Sionskou:

For der kravde dei som heldt oss fanga song av oss, og våre plågarar kravde gleda: «Syng åt oss av Sions songar!»

4 Kterakž bychom měli zpívati píseň Hospodinovu v zemi cizozemců?

Korleis kann me syngja Herrens song på framand jord?

5 Jestliže se zapomenu na tebe, ó Jeruzaléme, zapomeniž i pravice má.

Um eg gløymer deg, Jerusalem, so gjev mi høgre hand må gløyma seg burt!

6 Přilniž i jazyk můj k dásním mým, nebudu-li se rozpomínati na tebe, jestliže v samém Jeruzalémě nebudu míti svého největšího potěšení.

Gjev tunga må hanga fast ved gomen min, dersom eg ikkje kjem deg i hug, dersom eg ikkje set Jerusalem yver mi høgste gleda.

7 Rozpomeň se, Hospodine, na Idumejské, a na den Jeruzaléma, kteříž pravili: Rozbořte, rozbořte až do základů v něm.

Herre, hugsa Edoms søner Jerusalems dag! dei som sagde: «Riv ned, riv ned, radt ned til grunnen!»

8 Ó dcero Babylonská, zkažena býti máš. Blahoslavený ten, kdož odplatí tobě za to, což jsi nám zlého učinila.

Babels dotter, du øydelagde! sæl er den som gjev deg løn for den gjerning du gjorde imot oss!

9 Blahoslavený, kdož pochytí dítky tvé a o skálu je rozrážeti bude.

Sæl er den som tek og krasar dine småborn imot berget!