Žalmy 137

1 Při řekách Babylonských tam jsme sedávali, a plakávali, rozpomínajíce se na Sion.

Pie Bābeles upēm, tur mēs sēdējām un raudājām, kad pieminējām Ciānu.

2 Na vrbí v té zemi zavěšovali jsme citary své.

Savas kokles tur pakārām vītolos.

3 A když se tam dotazovali nás ti, kteříž nás zajali, na slova písničky, (ješto jsme zavěsili byli veselí), říkajíce: Zpívejte nám některou píseň Sionskou:

Jo mūsu aizvedēji cietumā tur no mums prasīja dziesmas un mūsu spaidītāji līksmību: Dziediet mums dziesmu no Ciānas.

4 Kterakž bychom měli zpívati píseň Hospodinovu v zemi cizozemců?

Kā mēs varētu dziedāt Tā Kunga dziesmu svešā zemē?

5 Jestliže se zapomenu na tebe, ó Jeruzaléme, zapomeniž i pravice má.

Ja es tevi aizmirstu, Jeruzāleme, tad lai mana labā roka top aizmirsta.

6 Přilniž i jazyk můj k dásním mým, nebudu-li se rozpomínati na tebe, jestliže v samém Jeruzalémě nebudu míti svého největšího potěšení.

Mana mēle lai pielīp pie mana zoda, ja es tevi nepieminu, ja es nepaceļu Jeruzālemi par savu vislielāko prieku.

7 Rozpomeň se, Hospodine, na Idumejské, a na den Jeruzaléma, kteříž pravili: Rozbořte, rozbořte až do základů v něm.

Kungs, piemini Jeruzālemes dienu Edoma bērniem, kas sacīja: Nopostiet, nopostiet to līdz pat viņas pamatiem.

8 Ó dcero Babylonská, zkažena býti máš. Blahoslavený ten, kdož odplatí tobě za to, což jsi nám zlého učinila.

Tu posta pilna Bābeles meita, svētīgs ir, kas tev atmaksā, kā tu mums esi darījusi;

9 Blahoslavený, kdož pochytí dítky tvé a o skálu je rozrážeti bude.

Svētīgs būs, kas tavus jaunos bērnus sagrābs un tos satrieks pie akmens.