Žalmy 137

1 Při řekách Babylonských tam jsme sedávali, a plakávali, rozpomínajíce se na Sion.

An den Flüssen Babels da saßen wir; wir weinten auch, wenn wir Zions gedachten.

2 Na vrbí v té zemi zavěšovali jsme citary své.

An die Weiden in seiner Mitte hingen wir unsere Harfen.

3 A když se tam dotazovali nás ti, kteříž nás zajali, na slova písničky, (ješto jsme zavěsili byli veselí), říkajíce: Zpívejte nám některou píseň Sionskou:

Da baten uns, die uns gefangen hielten, um die Worte eines Liedes, die so uns quälten, um Fröhlichkeit: Singt uns von dem Liede Zions.

4 Kterakž bychom měli zpívati píseň Hospodinovu v zemi cizozemců?

Wie sollten wir das Lied Jehovahs singen auf dem Boden des Auslandes.

5 Jestliže se zapomenu na tebe, ó Jeruzaléme, zapomeniž i pravice má.

So ich deiner vergäße, Jerusalem, so soll vergessen meine Rechte.

6 Přilniž i jazyk můj k dásním mým, nebudu-li se rozpomínati na tebe, jestliže v samém Jeruzalémě nebudu míti svého největšího potěšení.

So soll kleben meine Zunge an meinem Gaumen, so ich dein nicht gedenke, so ich nicht erhebe Jerusalem über das Höchste meiner Fröhlichkeit.

7 Rozpomeň se, Hospodine, na Idumejské, a na den Jeruzaléma, kteříž pravili: Rozbořte, rozbořte až do základů v něm.

Gedenke Du, Jehovah, der Söhne Edoms am Tag Jerusalems, da sie sprachen: Entblößt, entblößt sie bis auf die Gründe darin!

8 Ó dcero Babylonská, zkažena býti máš. Blahoslavený ten, kdož odplatí tobě za to, což jsi nám zlého učinila.

Tochter Babels, der verheerten, selig der dir entrichtet nach der Erwiderung, die du uns erwidert hast.

9 Blahoslavený, kdož pochytí dítky tvé a o skálu je rozrážeti bude.

Selig der, der deine Kindlein ergreift und sie zerschmettert an der Felsenklippe.