Žalmy 137

1 Při řekách Babylonských tam jsme sedávali, a plakávali, rozpomínajíce se na Sion.

An den Strömen Babels saßen wir und weinten, wenn wir Zions gedachten.

2 Na vrbí v té zemi zavěšovali jsme citary své.

An den Weiden, die dort sind, hängten wir unsre Harfen auf.

3 A když se tam dotazovali nás ti, kteříž nás zajali, na slova písničky, (ješto jsme zavěsili byli veselí), říkajíce: Zpívejte nám některou píseň Sionskou:

Denn die uns daselbst gefangen hielten, forderten Lieder von uns, und unsre Peiniger, daß wir fröhlich seien: «Singet uns eines von den Zionsliedern!»

4 Kterakž bychom měli zpívati píseň Hospodinovu v zemi cizozemců?

Wie sollten wir des HERRN Lied singen auf fremdem Boden?

5 Jestliže se zapomenu na tebe, ó Jeruzaléme, zapomeniž i pravice má.

Vergesse ich deiner, Jerusalem, so verdorre meine Rechte!

6 Přilniž i jazyk můj k dásním mým, nebudu-li se rozpomínati na tebe, jestliže v samém Jeruzalémě nebudu míti svého největšího potěšení.

Meine Zunge müsse an meinem Gaumen kleben, wenn ich deiner nicht gedenke, wenn ich Jerusalem nicht über meine höchste Freude setze!

7 Rozpomeň se, Hospodine, na Idumejské, a na den Jeruzaléma, kteříž pravili: Rozbořte, rozbořte až do základů v něm.

Gedenke, HERR, den Kindern Edoms den Tag Jerusalems, wie sie sprachen: «Zerstöret, zerstöret sie bis auf den Grund!»

8 Ó dcero Babylonská, zkažena býti máš. Blahoslavený ten, kdož odplatí tobě za to, což jsi nám zlého učinila.

Tochter Babel, du Verwüsterin! Wohl dem, der dir vergilt, was du uns angetan!

9 Blahoslavený, kdož pochytí dítky tvé a o skálu je rozrážeti bude.

Wohl dem, der deine Kindlein nimmt und sie zerschmettert am Felsgestein!