Žalmy 137

1 Při řekách Babylonských tam jsme sedávali, a plakávali, rozpomínajíce se na Sion.

An den Wassern zu Babel saßen wir und weineten, wenn wir an Zion gedachten.

2 Na vrbí v té zemi zavěšovali jsme citary své.

Unsere Harfen hingen wir an die Weiden, die drinnen sind.

3 A když se tam dotazovali nás ti, kteříž nás zajali, na slova písničky, (ješto jsme zavěsili byli veselí), říkajíce: Zpívejte nám některou píseň Sionskou:

Denn daselbst hießen uns singen, die uns gefangen hielten, und in unserm Heulen fröhlich sein: Lieber, singet uns ein Lied von Zion!

4 Kterakž bychom měli zpívati píseň Hospodinovu v zemi cizozemců?

Wie sollten wir des HERRN Lied singen in fremden Landen?

5 Jestliže se zapomenu na tebe, ó Jeruzaléme, zapomeniž i pravice má.

Vergesse ich dein, Jerusalem, so werde meiner Rechten vergessen!

6 Přilniž i jazyk můj k dásním mým, nebudu-li se rozpomínati na tebe, jestliže v samém Jeruzalémě nebudu míti svého největšího potěšení.

Meine Zunge müsse an meinem Gaumen kleben, wo ich dein nicht gedenke, wo ich nicht lasse Jerusalem meine höchste Freude sein.

7 Rozpomeň se, Hospodine, na Idumejské, a na den Jeruzaléma, kteříž pravili: Rozbořte, rozbořte až do základů v něm.

HERR, gedenke der Kinder Edom am Tage Jerusalems, die da sagen: Rein ab, rein ab, bis auf ihren Boden!

8 Ó dcero Babylonská, zkažena býti máš. Blahoslavený ten, kdož odplatí tobě za to, což jsi nám zlého učinila.

Du verstörte Tochter Babel, wohl dem, der dir vergelte, wie du uns getan hast!

9 Blahoslavený, kdož pochytí dítky tvé a o skálu je rozrážeti bude.

Wohl dem, der deine jungen Kinder nimmt und zerschmettert sie an den Stein!