Žalmy 137

1 Při řekách Babylonských tam jsme sedávali, a plakávali, rozpomínajíce se na Sion.

An den Strömen Babels, da saßen wir und weinten, indem wir Zions gedachten.

2 Na vrbí v té zemi zavěšovali jsme citary své.

An den Weiden, die dort waren, hingen wir unsere Zithern auf.

3 A když se tam dotazovali nás ti, kteříž nás zajali, na slova písničky, (ješto jsme zavěsili byli veselí), říkajíce: Zpívejte nám některou píseň Sionskou:

Denn dort begehrten, die uns gefangen geführt, Lieder von uns, und unsere Peiniger Fröhlichkeit: “Singt uns eines von den Zionsliedern!”

4 Kterakž bychom měli zpívati píseň Hospodinovu v zemi cizozemců?

Wie könnten wir die Jahwe-Lieder singen auf dem Boden der Fremde!

5 Jestliže se zapomenu na tebe, ó Jeruzaléme, zapomeniž i pravice má.

Wenn ich deiner vergesse, Jerusalem, so schrumpfe meine Rechte ein.

6 Přilniž i jazyk můj k dásním mým, nebudu-li se rozpomínati na tebe, jestliže v samém Jeruzalémě nebudu míti svého největšího potěšení.

Es klebe meine Zunge an meinem Gaumen, wenn ich deiner nicht gedenke, wenn ich nicht lasse Jerusalem meine höchste Freude sein!

7 Rozpomeň se, Hospodine, na Idumejské, a na den Jeruzaléma, kteříž pravili: Rozbořte, rozbořte až do základů v něm.

Gedenke, Jahwe, den Edomitern, den Unglückstag Jerusalems, die da riefen: “Nieder damit, nieder damit bis auf den Grund in ihr!”

8 Ó dcero Babylonská, zkažena býti máš. Blahoslavený ten, kdož odplatí tobě za to, což jsi nám zlého učinila.

Tochter Babel, du Verwüsterin, wohl dem, der dir vergilt, was du uns angethan!

9 Blahoslavený, kdož pochytí dítky tvé a o skálu je rozrážeti bude.

Wohl dem, der deine zarten Kinder packt und schmettert an den Felsen.