Žalmy 137

1 Při řekách Babylonských tam jsme sedávali, a plakávali, rozpomínajíce se na Sion.

An Babels Strömen sitzen wir, jedoch wir weinen, denken wir an Sion.

2 Na vrbí v té zemi zavěšovali jsme citary své.

Wir hängen in den Weidenbüschen die Harfen auf.

3 A když se tam dotazovali nás ti, kteříž nás zajali, na slova písničky, (ješto jsme zavěsili byli veselí), říkajíce: Zpívejte nám některou píseň Sionskou:

Denn unsere Zwingherrn fordern Lieder dort von uns und heitre Klänge unsere Peiniger: "Ein Lied von Sion singet uns!"

4 Kterakž bychom měli zpívati píseň Hospodinovu v zemi cizozemců?

Wie könnten wir ein Lied dem Herrn zu Ehren in fremdem Lande singen? -

5 Jestliže se zapomenu na tebe, ó Jeruzaléme, zapomeniž i pravice má.

Vergeß ich dein, Jerusalem, verdorr mir meine Rechte!

6 Přilniž i jazyk můj k dásním mým, nebudu-li se rozpomínati na tebe, jestliže v samém Jeruzalémě nebudu míti svého největšího potěšení.

Die Zunge klebe mir am Gaumen, wenn ich nicht dein gedächte, wenn ich in größter Freude selbst das Los Jerusalems mir nicht zu Herzen nähme! -

7 Rozpomeň se, Hospodine, na Idumejské, a na den Jeruzaléma, kteříž pravili: Rozbořte, rozbořte až do základů v něm.

Gedenke, Herr, den Edomssöhnen den Tag Jerusalems, an dem sie riefen: "Zerstört, zerstört es gründlich!"

8 Ó dcero Babylonská, zkažena býti máš. Blahoslavený ten, kdož odplatí tobě za to, což jsi nám zlého učinila.

Du Tochter Babels, du Verwüsterin! Heil dem, der dir vergilt, was du an uns verübt!

9 Blahoslavený, kdož pochytí dítky tvé a o skálu je rozrážeti bude.

Heil dem, der deine Kindlein packt und an den Felsen schlägt!