Žalmy 137

1 Při řekách Babylonských tam jsme sedávali, a plakávali, rozpomínajíce se na Sion.

An den Flüssen Babels, daß saßen wir und weinten, / Wenn wir an Zion gedachten.

2 Na vrbí v té zemi zavěšovali jsme citary své.

An den Weiden, die dort standen, / Hingen wir unsre Zithern auf.

3 A když se tam dotazovali nás ti, kteříž nás zajali, na slova písničky, (ješto jsme zavěsili byli veselí), říkajíce: Zpívejte nám některou píseň Sionskou:

Denn da wollten unsre Sieger von uns Lieder hören / Und unsre Quäler Freudengesang. / "Singt uns", so riefen sie (höhnisch), / "eins von den Zionsliedern!"

4 Kterakž bychom měli zpívati píseň Hospodinovu v zemi cizozemců?

Wie sollten wir Jahwes Lieder singen / In einem fremden Lande?

5 Jestliže se zapomenu na tebe, ó Jeruzaléme, zapomeniž i pravice má.

Vergeß ich dein Jerusalem, / So sterbe mir ab meine rechte Hand!

6 Přilniž i jazyk můj k dásním mým, nebudu-li se rozpomínati na tebe, jestliže v samém Jeruzalémě nebudu míti svého největšího potěšení.

Meine Zunge klebe an meinem Gaumen, / Wenn ich nicht dein gedenke, / Wenn mir nicht Jerusalem / Meine höchste Freude ist.

7 Rozpomeň se, Hospodine, na Idumejské, a na den Jeruzaléma, kteříž pravili: Rozbořte, rozbořte až do základů v něm.

Gedenke, o Jahwe, Edoms Söhnen / Den Tag Jerusalems, / Die da riefen: "Nieder, nieder mit ihr / Bis auf den Grund!"

8 Ó dcero Babylonská, zkažena býti máš. Blahoslavený ten, kdož odplatí tobě za to, což jsi nám zlého učinila.

O Tochter Babels, du Zwingherrin, wohl dem, der dir vergelten wird / All das, was du an uns verübt!

9 Blahoslavený, kdož pochytí dítky tvé a o skálu je rozrážeti bude.

Wohl dem, der deine jungen Kinder ergreift / Und sie am Felsen zerschmettert!