Žalmy 137

1 Při řekách Babylonských tam jsme sedávali, a plakávali, rozpomínajíce se na Sion.

Ved Babels Floder, der sad vi og græd, når Zion randt os i hu.

2 Na vrbí v té zemi zavěšovali jsme citary své.

Vi hængte vore Harper i Landets Pile.

3 A když se tam dotazovali nás ti, kteříž nás zajali, na slova písničky, (ješto jsme zavěsili byli veselí), říkajíce: Zpívejte nám některou píseň Sionskou:

Thi de, der havde bortført os, bad os synge, vore Bødler bad os være glade: "Syng os af Zions Sange!"

4 Kterakž bychom měli zpívati píseň Hospodinovu v zemi cizozemců?

Hvor kan vi synge HERRENs Sange på fremmed Grund?

5 Jestliže se zapomenu na tebe, ó Jeruzaléme, zapomeniž i pravice má.

Jerusalem, glemmer jeg dig, da visne min højre!

6 Přilniž i jazyk můj k dásním mým, nebudu-li se rozpomínati na tebe, jestliže v samém Jeruzalémě nebudu míti svého největšího potěšení.

Min Tunge hænge ved Ganen, om ikke jeg ihukommer dig, om ikke jeg sætter Jerusalem over min højeste Glæde!

7 Rozpomeň se, Hospodine, na Idumejské, a na den Jeruzaléma, kteříž pravili: Rozbořte, rozbořte až do základů v něm.

HERRE, ihukom Edoms Sønner for Jerusalems Dag, at de råbte: "Nedbryd, nedbryd lige til Grunden!"

8 Ó dcero Babylonská, zkažena býti máš. Blahoslavený ten, kdož odplatí tobě za to, což jsi nám zlého učinila.

Du Babels Datter, du Ødelægger! Salig den, der gengælder dig, hvad du gjorde imod os!

9 Blahoslavený, kdož pochytí dítky tvé a o skálu je rozrážeti bude.

Salig den, der griber dine spæde og knuser dem mod Klippen!