Žalmy 137

1 Při řekách Babylonských tam jsme sedávali, a plakávali, rozpomínajíce se na Sion.

Ved Babylons Floder, der sad vi, og vi græd, naar vi kom Zion i Hu.

2 Na vrbí v té zemi zavěšovali jsme citary své.

Paa Vidierne i Landet havde vi hængt vore Harper.

3 A když se tam dotazovali nás ti, kteříž nás zajali, na slova písničky, (ješto jsme zavěsili byli veselí), říkajíce: Zpívejte nám některou píseň Sionskou:

Thi der begærede de, som holdt os fangne, at vi skulde synge; og de, som plagede os, begærede, at vi skulde være glade: „Synger for os af Zions Sange!‟

4 Kterakž bychom měli zpívati píseň Hospodinovu v zemi cizozemců?

Hvorledes skulde vi synge Herrens Sang i et fremmed Land?

5 Jestliže se zapomenu na tebe, ó Jeruzaléme, zapomeniž i pravice má.

Dersom jeg glemmer dig, Jerusalem, da glemme mig min højre Haand!

6 Přilniž i jazyk můj k dásním mým, nebudu-li se rozpomínati na tebe, jestliže v samém Jeruzalémě nebudu míti svého největšího potěšení.

Min Tunge hænge ved min Gane, hvis jeg ikke kommer dig i Hu, hvis jeg ikke ophøjer Jerusalem over min højeste Glæde.

7 Rozpomeň se, Hospodine, na Idumejské, a na den Jeruzaléma, kteříž pravili: Rozbořte, rozbořte až do základů v něm.

Herre! kom Edoms Børn i Hu efter, hvad de gjorde paa Jerusalems Dag, da de sagde: „Gører bart, gører bart indtil Grundvolden i den.‟

8 Ó dcero Babylonská, zkažena býti máš. Blahoslavený ten, kdož odplatí tobě za to, což jsi nám zlého učinila.

Babels Datter, du ødelagte! lyksalig den, som betaler dig din Løn for, hvad du lønnede os med.

9 Blahoslavený, kdož pochytí dítky tvé a o skálu je rozrážeti bude.

Lyksalig den, som griber og knuser dine spæde Børn imod Klippen.