Žalmy 132
1 Píseň stupňů. Pamětliv buď, Hospodine, na Davida i na všecka trápení jeho,
Veisu korkeimmassa Kuorissa. Muista, Herra, Davidia, ja kaikkia hänen vaivojansa,
2 Jak se přísahou zavázal Hospodinu, a slib učinil Nejmocnějšímu Jákobovu, řka:
Joka Herralle vannoi, ja lupasi lupauksen Jakobin väkevälle:
3 Jistě že nevejdu do stánku domu svého, a nevstoupím na postel ložce svého,
En mene huoneeni majaan, enkä vuoteeseeni pane maata;
4 Aniž dám očím svým usnouti, ani víčkám svým zdřímati,
En anna silmäini unta saada, enkä silmälautaini torkkua,
5 Dokudž nenajdu místa Hospodinu, k příbytkům Nejmocnějšímu Jákobovu.
Siihenasti kuin minä löydän sian Herralle, Jakobin väkevän asumiseksi.
6 Aj, uslyšavše o ní, že byla v kraji Efratském, našli jsme ji na polích Jaharských.
Katso, me kuulimme hänestä Ephratassa: me olemme sen löytäneet metsän kedoilla.
7 Vejdemeť již do příbytků jeho, a skláněti se budeme u podnoží noh jeho.
Me tahdomme hänen asuinsioihinsa mennä, ja kumartaa hänen jalkainsa astinlaudan edessä.
8 Povstaniž, Hospodine, a vejdi do odpočinutí svého, ty i truhla velikomocnosti tvé.
Nouse, Herra, sinun lepoos, sinä ja sinun väkevyytes arkki.
9 Kněží tvoji ať se zobláčejí v spravedlnost, a svatí tvoji ať vesele prozpěvují.
Anna pappis pukea heitänsä vanhurskaudella ja sinun pyhäs riemuitkaan.
10 Pro Davida služebníka svého neodvracejž tváři pomazaného svého.
Älä käännä pois voideltus kasvoja, sinun palvelias Davidin tähden.
11 Učinilť jest Hospodin pravdomluvnou přísahu Davidovi, aniž se od ní uchýlí, řka: Z plodu života tvého posadím na trůn tvůj.
Herra on vannonut Davidille totisen valan, ja ei hän siitä vilpistele: sinun ruumiis hedelmästä minä istutan istuimelles.
12 Budou-li ostříhati synové tvoji smlouvy mé a svědectví mých, kterýmž je vyučovati budu, také i synové jejich až na věky seděti budou na stolici tvé.
Jos sinun lapses minun liittoni pitävät, ja minun todistukseni, jotka minä heille opetan, niin heidän lapsensa myös pitää sinun istuimellas istuman ijankaikkisesti.
13 Neboť jest vyvolil Hospodin Sion, oblíbil jej sobě za svůj příbytek, řka:
Sillä Herra on Zionin valinnut, ja tahtoo sitä asuinsiaksensa.
14 Toť bude obydlí mé až na věky, tuť přebývati budu, nebo jsem sobě to oblíbil.
Tämä on minun leponi ijankaikkisesti: tässä minä tahdon asua; sillä se minulle kelpaa.
15 Potravu jeho hojným požehnáním rozmnožím, chudé jeho chlebem nasytím,
Minä hyvästi siunaan hänen elatuksensa, ja hänen köyhillensä kyllä annan leipää.
16 A kněží jeho v spasení zobláčím, a svatí jeho vesele prozpěvovati budou.
Hänen pappinsa minä puetan autuudella; ja hänen pyhänsä pitää ilolla riemuitseman.
17 Tuť způsobím, aby zkvetl roh Davidův; připravím svíci pomazanému svému.
Siellä minä annan puhjeta Davidin sarven: minä valmistan kynttilän voidellulleni.
18 Nepřátely jeho v hanbu zobláčím, nad ním pak kvésti bude koruna jeho.
Hänen vihollisensa minä häpiällä puetan; mutta hänen päällänsä pitää hänen kruununsa kukoistaman.
