Žalmy 104
1 Dobrořeč duše má Hospodinu. Hospodine Bože můj, velmi jsi veliký, velebnost a krásu jsi oblékl.
Blagoslavljaj, duša moja Gospoda. Gospod, Bog moj, velik si silno, lepoto in veličastvo si oblekel.
2 Přioděls se světlem jako rouchem, roztáhls nebesa jako kortýnu.
Odevaš se z lučjo kakor z obleko; nebesa razpenjaš kakor zagrinjalo;
3 Kterýž sklenul na vodách paláce své, kterýž užívá hustých oblaků místo vozů, a vznáší se na peří větrovém.
Kateri stavi v vode gornje hrame svoje; kateri nareja oblake za voz svoj, kateri hodéva po vetrov perotih,
4 Kterýž činí posly své duchy, služebníky své oheň plápolající.
Kateri dela vetrove za poslance svoje, za služabnike svoje ogenj plameneči,
5 Založil zemi na sloupích jejich, tak že se nepohne na věky věků.
Ustanovil je zemljo na podstave njene, da se ne gane na vedno večne čase.
6 Propastí jako rouchem byl jsi ji přioděl, i nad horami stály vody.
Z breznom si jo bil odél kakor z odejo, ko so vode stale čez gore.
7 K žehrání tvému rozběhly se, před hřmotem hromu tvého pospíšily,
Na karanje tvoje so pobegnile, pred groma tvojega glasom bežale so urno.
8 (Vystoupily hory, snížilo se údolí), na místo, kteréž jsi jim založil.
Dvignile so se gore, pogreznile se doline na mesto, katero si jim bil ustanovil.
9 Meze jsi položil, aby jich nepřestupovaly, ani se navracovaly k přikrývání země.
Mejo si postavil, da ne idejo čez, da se ne povrnejo, pokrit zemljo;
10 Kterýž vypouštíš potoky přes údolé, aby tekli mezi horami,
Kateri izpuščaš studence po dolinah, da hodijo med gorami.
11 A nápoj dávali všechněm živočichům polním. Tuť uhašují oslové divocí žízeň svou.
Napajajo naj vse poljske živali; žejo svojo gasé divji osli.
12 Při nich hnízdí se ptactvo nebeské, a z prostřed ratolestí hlas svůj vydává.
Poleg njih prebivajo tice nebeške, glasijo se iz med listja.
13 Kterýž svlažuješ hory z výsostí svých, aby ovocem činů tvých sytila se země.
Kateri móči goré iz gornjih hramov svojih, da se sè sadom dél tvojih zemlja pase.
14 Dáváš, aby rostla tráva dobytku, a bylina ku potřebě člověku, abys tak vyvodil chléb z země,
Daješ, da seno raste živini, in zelišče človeku za rabo, da jemlje hrano iz zemlje;
15 A víno, jenž obveseluje srdce člověka. Èiní, aby se stkvěla tvář od oleje, ano i pokrmem zdržuje život lidský.
Kateri z vinom razveseljuje srce človeku; z oljem svetlo dela čelo, in z jedjo podpira srce človeku.
16 Nasyceno bývá i dříví Hospodinovo, cedrové Libánští, kteréž štípil.
Siti se drevje Gospodovo; cedre na Libanonu, katere je vsadil;
17 Na nichž se ptáci hnízdí, i čáp příbytek svůj má na jedlí.
(Kjer gnezdijo tički), jelke prebivališče štorklji,
18 Hory vysoké jsou kamsíků, skály útočiště králíků.
Gore previsoke divjim kozlom, skale prebivališče gorskim mišim.
19 Učinil měsíc k jistým časům, a slunce zná západ svůj.
Postavil je mesec za čase gotove, solnce, ki pozna záhod svoj.
20 Uvodíš tmu, a bývá noc, v níž vybíhají všickni živočichové lesní:
Temé narejaš, da je noč, ko prilezejo vse gozdne živali.
21 Lvíčata řvoucí po loupeži, aby hledali od Boha silného pokrmu svého.
Mladi levi rjoveč po plenu, in iskajoč od Boga mogočnega hrane svoje.
22 Když slunce vychází, zase shromažďují se, a v doupatech svých se ukládají.
O solnčnem vzhodu se poskrijejo in ležé v brlogih svojih.
23 Èlověk vychází ku práci své, a k dílu svému až do večera.
Človek gre na delo svoje, in na polje svoje do večera.
24 Jak mnozí a velicí jsou skutkové tvoji, Hospodine! Všeckys je moudře učinil, plná jest země bohatství tvého.
Kako veličastna so dela tvoja, o Gospod; kako modro si jih naredil vsa; kako polna je zemlja posesti tvoje!
25 V moři pak velikém a přeširokém, tamť jsou hmyzové nesčíslní, a živočichové malí i velicí.
V morji samem velikem in prostornem: tu so lazeče živali, in brez števila živali z velikimi male.
26 Tuť bárky přecházejí i velryb, kteréhož jsi stvořil, aby v něm hrál.
Tod hodijo ladije; som, katerega si ustvaril, igrá se v njem.
27 Všecko to na tě očekává, abys jim dával pokrm časem svým.
Vse tó čaka tebe, da jim daš živeža o svojem času.
28 Když jim dáváš, sbírají; když otvíráš ruku svou, nasyceni bývají dobrými věcmi.
Ko jim daješ ti, pobirajo; ko jim odpreš roko svojo sitijo se z dobroto.
29 Když skrýváš tvář svou, rmoutí se; když odjímáš ducha jejich, hynou, a v prach svůj se navracejí.
Ko jim skriješ obličje svoje, zbegajo se; ko jim vzameš sapo, ginejo in povračajo se v svoj prah.
30 Vysíláš ducha svého, a zase stvořeni bývají, a obnovuješ tvář země.
Ko izpuščaš sapo svojo, oživljajo se, obličje obnavljaš zemlji.
31 Budiž sláva Hospodinova na věky, rozveselujž se Hospodin v skutcích svých.
Čast bodi Gospodu vekomaj; raduj se, Gospod, v delih svojih!
32 On když pohledí na zemi, anať se třese; když se dotkne hor, anť se kouří.
Ko pogleda na zemljo, trese se ona; ko se dotakne gorâ, kadé se.
33 Zpívati budu Hospodinu, dokudž jsem živ; žalmy Bohu svému zpívati budu, pokudž mne stává.
Pel bodem Gospodu v življenji svojem; prepeval Bogu svojemu, dokler bodem.
34 Libé bude přemyšlování mé o něm, jáť rozveselím se v Hospodinu.
Prijetno bode o njem premišljevanje moje, radoval se bodem jaz v Gospodu.
35 Ó by hříšníci vyhynuli z země, a bezbožných aby již nebylo. Dobrořeč duše má Hospodinu. Halelujah.
Izginejo naj grešniki sè zemlje, in krivičnih več ne bódi; blagoslavljaj, duša moja, Gospoda. Aleluja!
