Žalmy 104
1 Dobrořeč duše má Hospodinu. Hospodine Bože můj, velmi jsi veliký, velebnost a krásu jsi oblékl.
Min sjel, lov Herren! Herre min Gud, du er såre stor, høihet og herlighet har du iklædd dig.
2 Přioděls se světlem jako rouchem, roztáhls nebesa jako kortýnu.
Han hyller sig i lys som i et klædebon, han spenner himmelen ut som et telt,
3 Kterýž sklenul na vodách paláce své, kterýž užívá hustých oblaků místo vozů, a vznáší se na peří větrovém.
han som tømrer i vannene sine høie saler, han som gjør skyene til sin vogn, som farer frem på vindens vinger.
4 Kterýž činí posly své duchy, služebníky své oheň plápolající.
Han gjør vinder til sine engler, luende ild til sine tjenere.
5 Založil zemi na sloupích jejich, tak že se nepohne na věky věků.
Han grunnfestet jorden på dens støtter, den skal ikke rokkes i all evighet.
6 Propastí jako rouchem byl jsi ji přioděl, i nad horami stály vody.
Du hadde dekket den med dype vann som med et klædebon; vannene stod over fjellene.
7 K žehrání tvému rozběhly se, před hřmotem hromu tvého pospíšily,
For din trusel flydde de, for din tordens røst for de hastig bort.
8 (Vystoupily hory, snížilo se údolí), na místo, kteréž jsi jim založil.
De steg op til fjellene, fór ned i dalene, til det sted du hadde grunnfestet for dem.
9 Meze jsi položil, aby jich nepřestupovaly, ani se navracovaly k přikrývání země.
En grense satte du, som de ikke skal overskride; de skal ikke vende tilbake for å dekke jorden.
10 Kterýž vypouštíš potoky přes údolé, aby tekli mezi horami,
Han lar kilder springe frem i dalene; mellem fjellene går de.
11 A nápoj dávali všechněm živočichům polním. Tuť uhašují oslové divocí žízeň svou.
De gir alle markens dyr å drikke; villeslene slukker sin tørst.
12 Při nich hnízdí se ptactvo nebeské, a z prostřed ratolestí hlas svůj vydává.
Over dem bor himmelens fugler; mellem grenene lar de høre sin røst.
13 Kterýž svlažuješ hory z výsostí svých, aby ovocem činů tvých sytila se země.
Han vanner fjellene fra sine høie saler; av dine gjerningers frukt mettes jorden.
14 Dáváš, aby rostla tráva dobytku, a bylina ku potřebě člověku, abys tak vyvodil chléb z země,
Han lar gress gro for feet og urter til menneskets tjeneste, til å få brød frem av jorden.
15 A víno, jenž obveseluje srdce člověka. Èiní, aby se stkvěla tvář od oleje, ano i pokrmem zdržuje život lidský.
Og vin gleder menneskets hjerte, så den gjør åsynet mer skinnende enn olje, og brød styrker menneskets hjerte.
16 Nasyceno bývá i dříví Hospodinovo, cedrové Libánští, kteréž štípil.
Herrens trær mettes, Libanons sedrer som han har plantet,
17 Na nichž se ptáci hnízdí, i čáp příbytek svůj má na jedlí.
der hvor fuglene bygger rede, storken som har sin bolig i cypressene.
18 Hory vysoké jsou kamsíků, skály útočiště králíků.
De høie fjell er for stengjetene, klippene er tilflukt for fjellgrevlingene.
19 Učinil měsíc k jistým časům, a slunce zná západ svůj.
Han gjorde månen til å fastsette tidene; solen kjenner sin nedgangstid.
20 Uvodíš tmu, a bývá noc, v níž vybíhají všickni živočichové lesní:
Du gjør mørke, og det blir natt; i den rører sig alle dyrene i skogen.
21 Lvíčata řvoucí po loupeži, aby hledali od Boha silného pokrmu svého.
De unge løver brøler efter rov, for å kreve sin føde av Gud.
22 Když slunce vychází, zase shromažďují se, a v doupatech svých se ukládají.
Solen går op, de trekker sig tilbake og legger sig i sine boliger.
23 Èlověk vychází ku práci své, a k dílu svému až do večera.
Mennesket går ut til sin gjerning og til sitt arbeid inntil aftenen.
24 Jak mnozí a velicí jsou skutkové tvoji, Hospodine! Všeckys je moudře učinil, plná jest země bohatství tvého.
Hvor mange dine gjerninger er, Herre! Du gjorde dem alle viselig; jorden er full av det du har skapt.
25 V moři pak velikém a přeširokém, tamť jsou hmyzové nesčíslní, a živočichové malí i velicí.
Der er havet, stort og vidtstrakt; der er en vrimmel uten tall, der er dyr, både små og store.
26 Tuť bárky přecházejí i velryb, kteréhož jsi stvořil, aby v něm hrál.
Der går skibene, Leviatan, som du skapte til å leke sig der.
27 Všecko to na tě očekává, abys jim dával pokrm časem svým.
Alle venter de på dig, at du skal gi dem deres føde i sin tid.
28 Když jim dáváš, sbírají; když otvíráš ruku svou, nasyceni bývají dobrými věcmi.
Du gir dem, de sanker; du oplater din hånd, de mettes med godt.
29 Když skrýváš tvář svou, rmoutí se; když odjímáš ducha jejich, hynou, a v prach svůj se navracejí.
Du skjuler ditt åsyn, de forferdes; du drar deres livsånde tilbake, de dør og vender tilbake til sitt støv.
30 Vysíláš ducha svého, a zase stvořeni bývají, a obnovuješ tvář země.
Du sender din Ånd ut, de skapes, og du gjør jordens skikkelse ny igjen.
31 Budiž sláva Hospodinova na věky, rozveselujž se Hospodin v skutcích svých.
Herrens ære være til evig tid! Herren glede sig i sine gjerninger!
32 On když pohledí na zemi, anať se třese; když se dotkne hor, anť se kouří.
Han som ser til jorden, og den bever, som rører ved fjellene, og de ryker.
33 Zpívati budu Hospodinu, dokudž jsem živ; žalmy Bohu svému zpívati budu, pokudž mne stává.
Jeg vil lovsynge Herren så lenge jeg lever; jeg vil synge for min Gud så lenge jeg er til.
34 Libé bude přemyšlování mé o něm, jáť rozveselím se v Hospodinu.
Måtte min tale tekkes ham! Jeg vil glede mig i Herren!
35 Ó by hříšníci vyhynuli z země, a bezbožných aby již nebylo. Dobrořeč duše má Hospodinu. Halelujah.
Men måtte syndere utryddes av jorden, og ugudelige ikke mere finnes! Min sjel, lov Herren! Halleluja!
