Žalmy 104
1 Dobrořeč duše má Hospodinu. Hospodine Bože můj, velmi jsi veliký, velebnost a krásu jsi oblékl.
Blagoslivljaj Jahvu, dušo moja, Jahve, Bože moj, silno si velik! Odjeven veličanstvom i ljepotom,
2 Přioděls se světlem jako rouchem, roztáhls nebesa jako kortýnu.
svjetlošću ogrnut kao plaštem! Nebo si razapeo kao šator,
3 Kterýž sklenul na vodách paláce své, kterýž užívá hustých oblaků místo vozů, a vznáší se na peří větrovém.
na vodama sagradio dvorove svoje. Od oblaka praviš kola svoja, na krilima vjetrova putuješ.
4 Kterýž činí posly své duchy, služebníky své oheň plápolající.
Vjetrove uzimaš za glasnike, a žarki oganj za slugu svojega.
5 Založil zemi na sloupích jejich, tak že se nepohne na věky věků.
Zemlju si stavio na stupove njene: neće se poljuljati u vijeke vjekova,
6 Propastí jako rouchem byl jsi ji přioděl, i nad horami stály vody.
pokrio si je vodama bezdanim k'o haljinom, iznad bregova stajahu vode;
7 K žehrání tvému rozběhly se, před hřmotem hromu tvého pospíšily,
na tvoju se prijetnju povukoše, od tvoje grmljavine zadrhtaše.
8 (Vystoupily hory, snížilo se údolí), na místo, kteréž jsi jim založil.
Bregovi se digoše, doline spustiše na mjesto koje si im odredio.
9 Meze jsi položil, aby jich nepřestupovaly, ani se navracovaly k přikrývání země.
Odredio si granicu koju ne smiju prijeći, da opet ne pokriju zemlju.
10 Kterýž vypouštíš potoky přes údolé, aby tekli mezi horami,
Izvore svraćaš u potoke što žubore među brdima.
11 A nápoj dávali všechněm živočichům polním. Tuť uhašují oslové divocí žízeň svou.
Oni poje sve živine poljske, divlji magarci žeđ gase u njima.
12 Při nich hnízdí se ptactvo nebeské, a z prostřed ratolestí hlas svůj vydává.
Uz njih se gnijezde ptice nebeske i pjevaju među granama.
13 Kterýž svlažuješ hory z výsostí svých, aby ovocem činů tvých sytila se země.
Ti natapaš bregove iz dvorova svojih, zemlja se nasićuje plodom tvojih ruku.
14 Dáváš, aby rostla tráva dobytku, a bylina ku potřebě člověku, abys tak vyvodil chléb z země,
Ti daješ te niče trava za stoku i bilje na korist čovjeku da izvede kruh iz zemlje
15 A víno, jenž obveseluje srdce člověka. Èiní, aby se stkvěla tvář od oleje, ano i pokrmem zdržuje život lidský.
i vino što razvedruje srce čovječje; da uljem lice osvježi i da kruh okrijepi srce čovjeku.
16 Nasyceno bývá i dříví Hospodinovo, cedrové Libánští, kteréž štípil.
Stabla se Jahvina napajaju hranom, cedri libanonski koje on zasadi.
17 Na nichž se ptáci hnízdí, i čáp příbytek svůj má na jedlí.
Ondje se ptice gnijezde, u čempresu dom je rodin.
18 Hory vysoké jsou kamsíků, skály útočiště králíků.
Visoki bregovi daju kozorogu a pećine jazavcu sklonište.
19 Učinil měsíc k jistým časům, a slunce zná západ svůj.
Ti si stvorio mjesec da označuje vremena i sunce znade kada ima zaći.
20 Uvodíš tmu, a bývá noc, v níž vybíhají všickni živočichové lesní:
Kad razastreš tmine i noć se spusti, tad se šuljaju u njoj životinje šumske.
21 Lvíčata řvoucí po loupeži, aby hledali od Boha silného pokrmu svého.
Lavići riču za plijenom i od Boga hranu traže.
22 Když slunce vychází, zase shromažďují se, a v doupatech svých se ukládají.
Kad sunce ograne, nestaju i liježu na ležaje.
23 Èlověk vychází ku práci své, a k dílu svému až do večera.
Tad čovjek izlazi na dnevni posao i na rad do večeri.
24 Jak mnozí a velicí jsou skutkové tvoji, Hospodine! Všeckys je moudře učinil, plná jest země bohatství tvého.
Kako su brojna tvoja djela, o Jahve! Sve si to mudro učinio: puna je zemlja stvorenja tvojih.
25 V moři pak velikém a přeširokém, tamť jsou hmyzové nesčíslní, a živočichové malí i velicí.
Eno mora, velika i široka, u njemu vrve gmazovi bez broja, životinje male i velike.
26 Tuť bárky přecházejí i velryb, kteréhož jsi stvořil, aby v něm hrál.
Onud prolaze nemani, Levijatan kojeg stvori da se igra u njemu.
27 Všecko to na tě očekává, abys jim dával pokrm časem svým.
I sva ova bića željno čekaju da ih nahraniš na vrijeme.
28 Když jim dáváš, sbírají; když otvíráš ruku svou, nasyceni bývají dobrými věcmi.
Daješ li im, tada sabiru: otvaraš li ruku, nasite se dobrima.
29 Když skrýváš tvář svou, rmoutí se; když odjímáš ducha jejich, hynou, a v prach svůj se navracejí.
Sakriješ li lice svoje, tad se rastuže; ako dah im oduzmeš, ugibaju i opet se u prah vraćaju.
30 Vysíláš ducha svého, a zase stvořeni bývají, a obnovuješ tvář země.
Pošalješ li dah svoj, opet nastaju, i tako obnavljaš lice zemlje.
31 Budiž sláva Hospodinova na věky, rozveselujž se Hospodin v skutcích svých.
Neka dovijeka traje slava Jahvina: nek' se raduje Jahve u djelima svojim!
32 On když pohledí na zemi, anať se třese; když se dotkne hor, anť se kouří.
On pogleda zemlju i ona se potrese, dotakne bregove, oni se zadime.
33 Zpívati budu Hospodinu, dokudž jsem živ; žalmy Bohu svému zpívati budu, pokudž mne stává.
Pjevat ću Jahvi dokle god živim, svirat ću Bogu svome dokle god me bude.
34 Libé bude přemyšlování mé o něm, jáť rozveselím se v Hospodinu.
Bilo mu milo pjevanje moje! Ja ću se radovati u Jahvi.
35 Ó by hříšníci vyhynuli z země, a bezbožných aby již nebylo. Dobrořeč duše má Hospodinu. Halelujah.
Nek' zločinci sa zemlje nestanu i bezbožnika nek' više ne bude! Blagoslivljaj Jahvu, dušo moja! Aleluja!
