Žalmy 10

1 Proč, ó Hospodine, stojíš zdaleka, a skrýváš se v čas ssoužení?

Zakaj bivaš v daljavi, Gospod! zakaj se skrivaš v časih, ko smo v stiski?

2 Z pychu bezbožník protivenství činí chudému. Ó by jati byli v zlých radách, kteréž vymýšlejí.

Prevzetnost krivičnega hudo straši siromaka ubozega; zgrabijo se naj v naklepih, katere izmišljajo.

3 Neboť se honosí bezbožník v líbostech života svého, a lakomý sobě pochlebuje, a Hospodina popouzí.

Ker krivični hvali dušo svojo v njenem hrepenenji, in njega, ki išče dobička, blagoslavlja, draži Gospoda.

4 Bezbožník pro pýchu, kterouž na sobě prokazuje, nedbá na nic; všecka myšlení jeho jsou, že není Boha.

Krivični v napuhu svojega obraza: On ne kaznuje, ni Boga, té so vse misli njegove.

5 Dobře mu se daří na cestách jeho všelikého času, soudové tvoji vzdáleni jsou od něho, i na všecky nepřátely své fouká,

Varna so pota njegova v vsakem času; previsoko so pogledu njegovemu sodbe tvoje: kateri koli so sovražniki njegovi, vanje piha žarjavico.

6 Říkaje v srdci svém: Nepohnuť se od národu až do pronárodu, nebo nebojím se zlého.

V srci svojem govori: Ne umaknem se, v nobeni dobi ne bodem v nesreči.

7 Ústa jeho plná jsou zlořečenství, i chytrosti a lsti; pod jazykem jeho trápení a starost.

Preklinjanja polna so usta njegova in zvijač in goljufije; pod jezikom njegovim je nadlega in ničemurnost.

8 Sedí v zálohách ve vsech a v skrýších, aby zamordoval nevinného; očima svýma po chudém špehuje.

Poseda v votlini vašî, v zatišji, da bi ubil nedolžnega; oči njegove se skrivajo zoper onemoglega.

9 Èíhá v skrytě jako lev v jeskyni své, číhá, aby pochytil chudého, uchvacujeť jej, a táhne pod sítku svou.

V zatišji preži, kakor lev v svojem brlogu; preži, da zgrabi siromaka ubozega; zgrabil bi rad siromaka ubozega, potegnil ga v mrežo svojo.

10 Připadá a stuluje se, dokudž by nevpadlo v silné pazoury jeho shromáždění chudých.

Sklujči se, potuhne se; in s krepkimi udi svojimi se zgrudi, kakor da so onemogli.

11 Říká v srdci svém: Zapomenulť jest Bůh silný, skryl tvář svou, nepohledíť na věky.

V srci svojem govori: Pozabil je Bog mogočni; obličje svoje skriva, ne ozré se nikoli.

12 Povstaniž, Hospodine Bože silný, vznes ruku svou, nezapomínejž se nad chudými.

Vstani, Gospod, Bog mogočni, dvigni roko svojo; ne pozabi siromakov ubozih.

13 Proč má bezbožník Boha popouzeti, říkaje v srdci svém, že toho vyhledávati nebudeš?

Zakaj draži krivični Boga? v srci svojem govori, da ne bodeš térjal?

14 Díváš se do času, nebo ty nátisk a bolest spatřuješ, abys jim odplatil rukou svou; na tebeť se spouští chudý, sirotku ty jsi spomocník.

Zazdelo se je tebi, ko gledaš nadlego in gorjé, vzeti jih v roko svojo; brambi tvoji se izroča onemogli; siroti si tí pomočnik.

15 Potři rámě bezbožného, a vyhledej nepravosti zlostného, tak aby neostál.

Zdrôbi roko krivičnemu in hudobnemu; preiskuj krivico njegovo, dokler je ne najdeš več.

16 Hospodin jest králem věčných věků, národové z země své hynou.

Gospod je kralj večni; poginili so narodi sè zemlje njegove.

17 Žádost ponížených vyslýcháš, Hospodine, utvrzuješ srdce jejich, ucha svého k nim nakloňuješ,

Hrepenenje krotkih si uslišal, Gospod; potolaži tem srce, nagni svoje uho,

18 Abys soud činil sirotku a ssouženému, tak aby jich nessužoval více člověk bídný a zemský.

Maščujoč siroto in siromaka, da ga ne bode dalje izganjal človek silovito iz dežele.