Príslovia 29
1 Èlověk, kterýž často kárán bývaje, zatvrzuje šíji, rychle potřín bude, tak že neprospěje žádné lékařství.
Hvo Nakken gør stiv, skønt revset tit, han knuses brat uden Lægedom.
2 Když se množí spravedliví, veselí se lid; ale když panuje bezbožník, vzdychá lid.
Er der mange retfærdige, glædes Folket, men råder de gudløse, sukker Folket.
3 Muž, kterýž miluje moudrost, obveseluje otce svého; ale kdož se přitovaryšuje k nevěstkám, mrhá statek.
Hvo Visdom elsker, glæder sin Fader, hvo Skøger omgås, bortødsler Gods.
4 Král soudem upevňuje zemi, muž pak, kterýž béře dary, boří ji.
Kongen grundfæster Landet med Ret, en Udsuger lægger det øde.
5 Èlověk, kterýž pochlebuje příteli svému, rozprostírá sít před nohama jeho.
Mand, der smigrer sin Næste, breder et Net for hans Fod.
6 Výstupek bezbožného jest jemu osídlem, spravedlivý pak prozpěvuje a veselí se.
I sin Brøde hildes den onde, den retfærdige jubler af Glæde.
7 Spravedlivý vyrozumívá při nuzných, ale bezbožník nemá s to rozumnosti ani umění.
Den retfærdige kender de ringes Retssag; den gudløse skønner intet.
8 Muži posměvači zavozují město, ale moudří odvracují hněv.
Spottere ophidser Byen, men Vismænd, de stiller Vrede.
9 Muž moudrý, kterýž se nesnadní s mužem bláznivým, buď že se pohne, buď že se směje, nemá pokoje.
Går Vismand i Rette med Dåre, vredes og ler han, alt preller af.
10 Vražedlníci v nenávisti mají upřímého, ale upřímí pečují o duši jeho.
De blodtørstige hader lydefri Mand, de retsindige tager sig af ham.
11 Všecken duch svůj vypouští blázen, ale moudrý na potom zdržuje jej.
En Tåbe slipper al sin Voldsomhed løs, Vismand stiller den omsider.
12 Pána toho, kterýž rád poslouchá slov lživých, všickni služebníci jsou bezbožní.
En Fyrste, som lytter til Løgnetale, får lufter gudløse Tjenere.
13 Chudý a dráč potkávají se, obou dvou však oči osvěcuje Hospodin.
Fattigmand og Blodsuger mødes, HERREN giver begges Øjne Glans.
14 Krále toho, kterýž soudí právě nuzné, trůn na věky bývá utvrzen.
En Konge, der dømmer de ringe med Ret, hans Trone står fast evindelig.
15 Metla a kárání dává moudrost, ale dítě sobě volné k hanbě přivodí matku svou.
Ris og Revselse, det giver Visdom, uvorn Dreng gør sin Moder Skam.
16 Když se rozmnožují bezbožní, rozmnožuje se převrácenost, a však spravedliví spatřují pád jejich.
Bliver mange gudløse tiltager Synd; retfærdige ser med Fryd deres Fald.
17 Tresci syna svého, a přineseť odpočinutí, a způsobí rozkoš duši tvé.
Tugt din Søn, så kvæger han dig og bringer din Sjæl, hvad der smager.
18 Když nebývá vidění, rozptýlen bývá lid; kdož pak ostříhá zákona, blahoslavený jest.
Uden Syner forvildes et Folk; salig den, der vogter på Loven.
19 Slovy nebývá napraven služebník; nebo rozuměje, však neodpoví.
Med Ord lader Træl sig ikke tugte, han fatter dem vel, men adlyder ikke.
20 Spatřil-li bys člověka, an jest kvapný v věcech svých, lepší jest naděje o bláznu, než o takovém.
Ser du en Mand, der er hastig til Tale, for en Tåbe er der snarere Håb end for ham.
21 Kdo rozkošně chová z dětinství služebníka svého, naposledy bude syn.
Forvænner man sin Træl fra ung, vil han til sidst være Herre.
22 Èlověk hněvivý vzbuzuje svár, a prchlivý mnoho hřeší.
Hidsig Mand vækker Strid, vredladen Mand gør megen Synd.
23 Pýcha člověka snižuje jej, ale chudý duchem dosahuje slávy.
Et Menneskes Hovmod ydmyger ham, den ydmyge opnår Ære.
24 Kdo má spolek s zlodějem, v nenávisti má duši svou; zlořečení slyší, však neoznámí.
Hæleren hader sit Liv, han hører Forbandelsen, men melder intet.
25 Strašlivý člověk klade sobě osídlo, ale kdo doufá v Hospodina, bývá povýšen.
Frygt for Mennesker leder i Snare, men den, der stoler på HERREN, er bjærget.
26 Mnozí hledají tváři pánů, ješto od Hospodina jest soud jednoho každého.
Mange søger en Fyrstes Gunst; Mands Ret er dog fra HERREN.
27 Ohavností spravedlivým jest muž nepravý, ohavností pak bezbožnému, kdož upřímě kráčí.
Urettens Mand er retfærdiges Gru, hvo redeligt vandrer, gudløses Gru.
