Plaè 3
1 Já jsem muž okoušející trápení od metly rozhněvání Božího.
Eg er mannen som naudi såg under hans vreide-ris.
2 Zahnal mne, a uvedl do tmy a ne k světlu.
Meg hev han ført og late ferdast i myrker og ikkje i ljos.
3 Toliko proti mně se postavuje, a obrací ruku svou přes celý den.
Berre mot meg vender han si hand upp att og upp att heile dagen.
4 Uvedl sešlost na tělo mé a kůži mou, a polámal kosti mé.
Han hev late meg eldast i hold og hud, han hev krasa mine bein.
5 Zastavěl mne a obklíčil přeodpornou hořkostí.
Han bygde att for meg og ringa meg inn med beiska og møda.
6 Postavil mne v tmavých místech jako ty, kteříž již dávno zemřeli.
I myrkret hev han set meg, lik deim som longe er daude.
7 Ohradil mne, abych nevyšel; obtížil ocelivý řetěz můj.
Han mura att for meg, so eg kjem meg ikkje ut; tunge gjorde han mine lekkjor.
8 A jakžkoli volám a křičím, zacpává uši před mou modlitbou.
Endå eg kallar og ropar, let han att for mi bøn.
9 Ohradil cesty mé tesaným kamenem, a stezky mé zmátl.
Han mura fyre mine vegar med tilhoggen stein, gjorde det uført på min stig.
10 Jest nedvěd číhající na mne, lev v skrejších.
Ein lurande bjørn var han mot meg, ei løva i løyne.
11 Cesty mé stočil, anobrž roztrhal mne, a na to mne přivedl, abych byl pustý.
Til villstig gjorde han min veg; han reiv meg sund og lagde meg i øyde.
12 Natáhl lučiště své, a vystavil mne za cíl střelám.
Han spente sin boge og sette meg til skotmål for si pil.
13 Postřelil ledví má střelami toulu svého.
Han let renna inni mine nyro pilehus-sønerne sine.
14 Jsem v posměchu se vším lidem svým, a písničkou jejich přes celý den.
Eg vart til lått for alt mitt folk, deira nidvisa heile dagen.
15 Sytí mne hořkostmi, opojuje mne pelynkem.
Han metta meg med beiske urter, han gav meg malurt å drikka.
16 Nadto potřel o kameníčko zuby mé, vrazil mne do popela.
Han let meg knasa mine tenner på småstein, han grov meg ned i oska.
17 Tak jsi vzdálil, ó Bože, duši mou od pokoje, až zapomínám na pohodlí,
Og du støytte burt frå fred mi sjæl; eg gløymde kor det var å hava det godt.
18 A říkám: Zahynulatě síla má i naděje má, kterouž jsem měl v Hospodinu.
Og eg sagde: «Det er ute med mi kraft og med mi von til Herren.»
19 A však duše má rozvažujíc trápení svá a pláč svůj, pelynek a žluč,
Kom i hug mi naud og mi utlægd - malurt og beiska.
20 Rozvažujíc to ustavičně, ponižuje se ve mně.
Ho minnest det, sjæli mi, og er nedbøygd i meg.
21 A přivodě sobě to ku paměti, (naději mám),
Dette vil eg leggja meg på hjarta, og difor vil eg vona:
22 Že veliké jest milosrdenství Hospodinovo, když jsme do konce nevyhynuli. Nepřestávajíť zajisté slitování jeho,
Herrens nåde det er, at det ikkje er ute med oss, for hans miskunn er enn ikkje all.
23 Ale nová jsou každého jitra; převeliká jest pravda tvá.
Kvar morgon er ho ny, å, stor er din truskap.
24 Díl můj jest Hospodin, říká duše má; protož naději mám v něm.
Min lut er Herren, segjer mi sjæl; difor vonar vil eg vona på honom.
25 Dobrý jest Hospodin těm, jenž očekávají na něj, duši té, kteráž ho hledá.
Herren er god med deim som ventar på honom, med den sjæl som søkjer honom.
26 Dobré jest trpělivě očekávajícímu na spasení Hospodinovo.
Det er godt å vera still for Herren og venta på hans frelsa.
27 Dobré jest muži tomu, kterýž by nosil jho od dětinství svého,
Det er godt for mannen at han ber ok i sin ungdom,
28 Kterýž by pak byl opuštěn, trpělivě se má v tom, což na něj vloženo,
at han sit einsleg og tegjande, når han legg det på,
29 Dávaje do prachu ústa svá, až by se ukázala naděje,
at han luter seg med munnen mot moldi - kann henda det enn er von -
30 Nastavuje líce tomu, kdož jej bije, a sytě se potupou.
at han held fram si kinn til slag, let seg metta med svivyrda.
31 Neboť nezamítá Pán na věčnost;
For Herren støyter ikkje æveleg burt.
32 Nýbrž ačkoli zarmucuje, však slitovává se podlé množství milosrdenství svého.
For um han legg på sorg, so miskunnar han endå etter sin store nåde.
33 Netrápíť zajisté z srdce svého, aniž zarmucuje synů lidských.
For det er ikkje av hjarta han legg møda og sorg på mannsborni.
34 Aby kdo potíral nohama svýma všecky vězně v zemi,
At dei krasar under fot alle fangar i landet,
35 Aby nespravedlivě soudil muže před oblíčejem Nejvyššího,
at dei rengjer retten for mannen framfor åsyni til den Høgste,
36 Aby převracel člověka v při jeho, Pán nelibuje.
at ein gjer urett mot ein mann i hans sak - ser ikkje Herren slikt?
37 Kdo jest, ješto když řekl, stalo se něco, a Pán nepřikázal?
Kven tala, og det vart, um Herren ikkje baud?
38 Z úst Nejvyššího zdali nepochází zlé i dobré?
Kjem ikkje frå munnen til den Høgste både vondt og godt?
39 Proč by tedy sobě stýskal člověk živý, muž nad kázní za hříchy své?
Kvi skal eit livande menneskje klaga? Kvar syrgje yver si synd!
40 Zpytujme raději a ohledujme cest našich, a navraťme se až k Hospodinu.
Lat oss ransaka våre vegar og røyna deim og venda oss til Herren!
41 Pozdvihujme srdcí i rukou svých k Bohu silnému v nebe.
Lat oss lyfta våre hjarto likeins som våre hender til Gud i himmelen!
42 Myť jsme se zpronevěřili, a zpurní jsme byli, protož ty neodpouštíš.
Me hev synda og vore ulyduge, du hev ikkje tilgjeve.
43 Obestřels se hněvem a stiháš nás, morduješ a nešanuješ.
Du sveipte deg i vreide og elte oss, du slo i hel utan nåde.
44 Obestřels se oblakem, aby nemohla proniknouti k tobě modlitba.
I skyer sveipte du deg, so ingi bøn rakk fram.
45 Za smeti a povrhel položil jsi nás u prostřed národů těchto.
Til skarn og styggje hev du gjort oss midt imillom folki.
46 Rozdírají na nás ústa svá všickni nepřátelé naši.
Dei spila upp sitt gap imot oss, alle våre fiendar.
47 Strach a jáma potkala nás, zpuštění a setření.
Gruv og grav det vart vår lut, øyding og tjon.
48 Potokové vod tekou z očí mých pro potření dcery lidu mého.
Tårebekkjer strøymer or mitt auga for tjonet på mitt folks dotter.
49 Oči mé slzí bez přestání, proto že není žádného odtušení,
Mitt auga sirenn, roar seg ikkje,
50 Ažby popatřil a shlédl Hospodin s nebe.
fyrr Herrens skodar etter og ser frå himmelen.
51 Oči mé rmoutí duši mou pro všecky dcery města mého.
Mitt auga gjer meg hjarte-ilt for kvar ei av døtterne i min by.
52 Loviliť jsou mne ustavičně, jako ptáče, nepřátelé moji bez příčiny.
Dei jaga og elte meg som ein fugl, dei som var mine fiendar utan orsak.
53 Uvrhli do jámy život můj, a přimetali mne kamením.
Dei vilde taka livet av meg nede i brunnen, dei kasta stein på meg.
54 Rozvodnily se vody nad hlavou mou, řekl jsem: Jižtě po mně.
Vatnet flødde yver mitt hovud, eg sagde: «Det er ute med meg.»
55 Vzývám jméno tvé, ó Hospodine, z jámy nejhlubší.
Eg påkalla ditt namn, Herre, utor den djupe hola.
56 Hlas můj vyslýchával jsi; nezacpávejž ucha svého před vzdycháním mým a voláním mým.
Mi røyst høyrde du; haldt deg ikkje for øyro når eg ropar um lindring.
57 V ten den, v němž jsem tě vzýval, přicházeje, říkávals: Neboj se.
Du var nær den dagen eg kalla på deg; du sagde: «Ikkje ottast!»
58 Pane, zasazuje se o při duše mé, vysvobozoval jsi život můj.
Du, Herre, hev ført saki for mi sjæl, du hev løyst ut mitt liv.
59 Vidíš, ó Hospodine, převrácenost, kteráž se mně děje, dopomoziž mi k spravedlnosti.
Du, Herre, hev set kva urett eg leid; å, døm i mi sak!
60 Vidíš všecko vymstívání se jejich, všecky úklady jejich proti mně.
Du hev set all deira hemnhug, alle deira løynderåder mot meg.
61 Slýcháš utrhání jejich, ó Hospodine, i všecky obmysly jejich proti mně,
Du hev høyrt deira svivyrdingar, alle deira løynderåder mot meg,
62 Řeči povstávajících proti mně, a přemyšlování jejich proti mně přes celý den.
det mine motstandarar sagde og tenkte imot meg dagen lang.
63 Pohleď, jak při sedání jejich i povstání jejich jsem písničkou jejich.
Ansa på deim, når dei sit og når dei stend! um meg gjer dei nidvisor.
64 Dej jim odplatu, Hospodine, podlé díla rukou jejich.
Du, Herre, vil gjeva deim av same slag som deira hender hev gjort.
65 Dej jim zatvrdilé srdce a prokletí své na ně.
Du vil leggja eit sveip yver deira hjarta, du vil bannstøyta deim.
66 Stihej v prchlivosti, a vyhlaď je, ať nejsou pod nebem tvým.
Du vil elta deim i vreide, og tyna deim so dei ikkje bid meir under Herrens himmel.
