Plaè 3
1 Já jsem muž okoušející trápení od metly rozhněvání Božího.
Jeg er den, der saa nød ved hans vredes ris,
2 Zahnal mne, a uvedl do tmy a ne k světlu.
mig har han ført og ledt i det tykkeste Mulm,
3 Toliko proti mně se postavuje, a obrací ruku svou přes celý den.
ja, Haanden vender han mod mig Dagen lang.
4 Uvedl sešlost na tělo mé a kůži mou, a polámal kosti mé.
Mit Kød og min Hud har han opslidt, brudt mine Ben,
5 Zastavěl mne a obklíčil přeodpornou hořkostí.
han mured mig inde, omgav mig med Galde og Møje,
6 Postavil mne v tmavých místech jako ty, kteříž již dávno zemřeli.
lod mig bo i Mørke som de, der for længst er døde.
7 Ohradil mne, abych nevyšel; obtížil ocelivý řetěz můj.
Han har spærret mig inde og lagt mig i tunge Lænker.
8 A jakžkoli volám a křičím, zacpává uši před mou modlitbou.
Om jeg end raaber og skriger, min Bøn er stængt ude.
9 Ohradil cesty mé tesaným kamenem, a stezky mé zmátl.
Han spærred mine Veje med Kvader, gjorde Stierne krøge.
10 Jest nedvěd číhající na mne, lev v skrejších.
Han blev mig en lurende Bjørn, en Løve i Baghold;
11 Cesty mé stočil, anobrž roztrhal mne, a na to mne přivedl, abych byl pustý.
han ledte mig vild, rev mig sønder og lagde mig øde;
12 Natáhl lučiště své, a vystavil mne za cíl střelám.
han spændte sin Bue; lod mig være Skive for Pilen.
13 Postřelil ledví má střelami toulu svého.
Han sendte sit Koggers Sønner i Nyrerne paa mig;
14 Jsem v posměchu se vším lidem svým, a písničkou jejich přes celý den.
hvert Folk lo mig ud og smæded mig Dagen lang,
15 Sytí mne hořkostmi, opojuje mne pelynkem.
med bittert mætted han mig, gav mig Malurt at drikke.
16 Nadto potřel o kameníčko zuby mé, vrazil mne do popela.
Mine Tænder lod han bide i Flint, han traadte mig i Støvet;
17 Tak jsi vzdálil, ó Bože, duši mou od pokoje, až zapomínám na pohodlí,
han skilte min Sjæl fra Freden, jeg glemte Lykken
18 A říkám: Zahynulatě síla má i naděje má, kterouž jsem měl v Hospodinu.
og sagde: »Min Livskraft, mit Haab til HERREN er ude.«
19 A však duše má rozvažujíc trápení svá a pláč svůj, pelynek a žluč,
At mindes min Vaande og Flakken er Malurt og Galde;
20 Rozvažujíc to ustavičně, ponižuje se ve mně.
min Sjæl, den mindes det grant, den grubler betynget.
21 A přivodě sobě to ku paměti, (naději mám),
Det lægger jeg mig paa Sinde, derfor vil jeg haabe:
22 Že veliké jest milosrdenství Hospodinovo, když jsme do konce nevyhynuli. Nepřestávajíť zajisté slitování jeho,
HERRENS Miskundhed er ikke til Ende, ikke brugt op,
23 Ale nová jsou každého jitra; převeliká jest pravda tvá.
hans Naade er ny hver Morgen, hans Trofasthed stor.
24 Díl můj jest Hospodin, říká duše má; protož naději mám v něm.
Min Del er HERREN, (siger min Sjæl, ) derfor haaber jeg paa ham.
25 Dobrý jest Hospodin těm, jenž očekávají na něj, duši té, kteráž ho hledá.
Dem, der bier paa HERREN, er han god, den Sjæl, der ham søger;
26 Dobré jest trpělivě očekávajícímu na spasení Hospodinovo.
det er godt at haabe i Stilhed paa HERRENS Frelse,
27 Dobré jest muži tomu, kterýž by nosil jho od dětinství svého,
godt for en Mand, at han bærer Aag i sin Ungdom.
28 Kterýž by pak byl opuštěn, trpělivě se má v tom, což na něj vloženo,
Han sidde ensom og tavs, naar han lægger det paa ham;
29 Dávaje do prachu ústa svá, až by se ukázala naděje,
han trykke sin Mund mod Støvet, maaske er der Haab,
30 Nastavuje líce tomu, kdož jej bije, a sytě se potupou.
række Kind til den, der slaar ham, mættes med Haan.
31 Neboť nezamítá Pán na věčnost;
Thi Herren bortstøder ikke for evigt,
32 Nýbrž ačkoli zarmucuje, však slitovává se podlé množství milosrdenství svého.
har han voldt Kvide, saa ynkes han, stor er hans Naade;
33 Netrápíť zajisté z srdce svého, aniž zarmucuje synů lidských.
ej af Hjertet plager og piner han Menneskens Børn.
34 Aby kdo potíral nohama svýma všecky vězně v zemi,
Naar Landets Fanger til Hobe trædes under Fod,
35 Aby nespravedlivě soudil muže před oblíčejem Nejvyššího,
naar Mandens Ret for den Højestes Aasyn bøjes,
36 Aby převracel člověka v při jeho, Pán nelibuje.
naar en Mand lider Uret i sin Sag — mon Herren ej ser det?
37 Kdo jest, ješto když řekl, stalo se něco, a Pán nepřikázal?
Hvo taler vel, saa det sker, om ej Herren byder?
38 Z úst Nejvyššího zdali nepochází zlé i dobré?
Kommer ikke baade ondt og godt fra den Højestes Mund?
39 Proč by tedy sobě stýskal člověk živý, muž nad kázní za hříchy své?
Over hvad skal den levende sukke? Hver over sin Synd!
40 Zpytujme raději a ohledujme cest našich, a navraťme se až k Hospodinu.
Lad os ransage, granske vore Veje og vende os til HERREN,
41 Pozdvihujme srdcí i rukou svých k Bohu silnému v nebe.
løfte Hænder og Hjerte til Gud i Himlen;
42 Myť jsme se zpronevěřili, a zpurní jsme byli, protož ty neodpouštíš.
vi syndede og stod imod, du tilgav ikke,
43 Obestřels se hněvem a stiháš nás, morduješ a nešanuješ.
men hylled dig i Vrede, forfulgte os, dræbte uden Skaansel,
44 Obestřels se oblakem, aby nemohla proniknouti k tobě modlitba.
hylled dig i Skyer, saa Bønnen ej naaede frem;
45 Za smeti a povrhel položil jsi nás u prostřed národů těchto.
til Skarn og til Udskud har du gjort os midt iblandt Folkene.
46 Rozdírají na nás ústa svá všickni nepřátelé naši.
De opspærred Munden imod os, alle vore Fjender.
47 Strach a jáma potkala nás, zpuštění a setření.
Vor Lod blev Gru og Grav og Sammenbruds Øde;
48 Potokové vod tekou z očí mých pro potření dcery lidu mého.
Vandstrømme græder mit Øje, mit Folk brød sammen.
49 Oči mé slzí bez přestání, proto že není žádného odtušení,
Hvileløst strømmer mit Øje, det kender ej Ro,
50 Ažby popatřil a shlédl Hospodin s nebe.
før HERREN skuer ned fra Himlen, før han ser til.
51 Oči mé rmoutí duši mou pro všecky dcery města mého.
Synet af Byens Døtre piner min Sjæl.
52 Loviliť jsou mne ustavičně, jako ptáče, nepřátelé moji bez příčiny.
Jeg joges som en Fugl af Fjender, hvis Had var grundløst,
53 Uvrhli do jámy život můj, a přimetali mne kamením.
de spærred mig inde i en Grube, de stenede mig;
54 Rozvodnily se vody nad hlavou mou, řekl jsem: Jižtě po mně.
Vand strømmed over mit Hoved, jeg tænkte: »Fortabt!«
55 Vzývám jméno tvé, ó Hospodine, z jámy nejhlubší.
Dit Navn paakaldte jeg, HERRE, fra Grubens Dyb;
56 Hlas můj vyslýchával jsi; nezacpávejž ucha svého před vzdycháním mým a voláním mým.
du hørte min Røst: »O, gør dig ej døv for mit Skrig!«
57 V ten den, v němž jsem tě vzýval, přicházeje, říkávals: Neboj se.
Nær var du, den Dag jeg kaldte, du sagde: »Frygt ikke!«
58 Pane, zasazuje se o při duše mé, vysvobozoval jsi život můj.
Du førte min Sag, o HERRE, genløste mit Liv;
59 Vidíš, ó Hospodine, převrácenost, kteráž se mně děje, dopomoziž mi k spravedlnosti.
HERRE, du ser, jeg lider Uret, skaf mig min Ret!
60 Vidíš všecko vymstívání se jejich, všecky úklady jejich proti mně.
Al deres Hævnlyst ser du, alle deres Rænker,
61 Slýcháš utrhání jejich, ó Hospodine, i všecky obmysly jejich proti mně,
du hører deres Smædeord, HERRE, deres Rænker imod mig,
62 Řeči povstávajících proti mně, a přemyšlování jejich proti mně přes celý den.
mine Fjenders Tale og Tanker imod mig bestandig.
63 Pohleď, jak při sedání jejich i povstání jejich jsem písničkou jejich.
Se dem, naar de sidder eller staar, deres Nidvise er jeg.
64 Dej jim odplatu, Hospodine, podlé díla rukou jejich.
Dem vil du gengælde, HERRE, deres Hænders Gerning,
65 Dej jim zatvrdilé srdce a prokletí své na ně.
gør deres Hjerte forhærdet — din Forbandelse over dem! —
66 Stihej v prchlivosti, a vyhlaď je, ať nejsou pod nebem tvým.
forfølg dem i Vrede, udryd dem under din Himmel.
