Jób 9
1 Odpověděv pak Job, řekl:
А Јов одговори и рече:
2 I ovšem vím, žeť tak jest; nebo jak by mohl člověk spravedliv býti před Bohem silným?
Заиста, знам да је тако; јер како би могао човек бити прав пред Богом?
3 A chtěl-li by se hádati s ním, nemohl by jemu odpovědíti ani na jedno z tisíce slov.
Ако би се хтео прети с Њим, не би Му могао одговорити од хиљаде на једну.
4 Moudrého jest srdce a silný v moci. Kdo zatvrdiv se proti němu, pokoje užil?
Мудар је срцем и јак снагом; ко се је опро Њему и био срећан?
5 On přenáší hory, než kdo shlédne, a podvrací je v prchlivosti své.
Он премешта горе, да нико и не опази; превраћа их у гневу свом;
6 On pohybuje zemí z místa jejího, tak že se třesou sloupové její.
Он креће земљу с места њеног да јој се ступови дрмају;
7 On když zapovídá slunci, nevychází, a hvězdy zapečeťuje.
Он кад запрети сунцу, не излази; Он запечаћава звезде;
8 On roztahuje nebe sám, a šlapá po vlnách mořských.
Он разапиње небо сам, и гази по валима морским;
9 On učinil Arktura, Oriona, Kuřátka a hvězdy skryté na poledne.
Он је начинио звезде кола и штапе и влашиће и друге југу у дну;
10 On činí věci veliké, a to nevystižitelné a divné, jimž není počtu.
Он чини ствари велике и неиспитиве и дивне, којима нема броја.
11 Ano jde-li mimo mne, tedy nevidím; ovšem když pomíjí, neznamenám ho.
Гле, иде мимо мене, а ја не видим; прође, а ја га не опазим.
12 Tolikéž jestliže co uchvátí, kdo mu to rozkáže navrátiti? Kdo dí jemu: Co činíš?
Гле, кад ухвати, ко ће Га нагнати да врати? Ко ће Му казати: Шта радиш?
13 Nezdržel-li by Bůh hněvu svého, klesli by před ním spolu spuntovaní, jakkoli mocní.
Бог не устеже гнева свог, падају пода Њ охоли помоћници.
14 Jakž bych já tedy jemu odpovídati, a jaká slova svá proti němu vyhledati mohl?
А како би Му ја одговарао и бирао речи против Њега?
15 Kterémuž, bych i spravedliv byl, nebudu odpovídati, ale před soudcím svým pokořiti se budu.
Да сам и прав, нећу Му се одговорити, ваља да се молим судији свом.
16 Ač bych pak i volal, a on mi se ozval, neuvěřím, aby vyslyšel hlas můj,
Да Га зовем и да ми се одзове, још не могу веровати да је чуо глас мој.
17 Poněvadž vichřicí setřel mne, rozmnožil rány mé bez příčiny.
Јер ме је вихором сатро и задао ми много рана низашта.
18 Aniž mi dá oddechnouti, ale sytí mne hořkostmi.
Не да ми да одахнем, него ме сити горчинама.
19 Obrátil-li bych se k moci, aj, onť jest nejsilnější; pakli k soudu, kdo mi rok složí?
Ако је на силу, гле, Он је најсилнији; ако на суд, ко ће ми сведочити?
20 Jestliže se za spravedlivého stavěti budu, ústa má potupí mne; pakli za upřímého, převráceného mne býti ukáží.
Да се правдам, моја ће ме уста осудити; да сам добар, показаће да сам неваљао.
21 Jsem-li upřímý, nebudu věděti toho; nenáviděti budu života svého.
Ако сам добар, нећу знати за то; омрзао ми је живот мој.
22 Jediná jest věc, pročež jsem to mluvil, že upřímého jako bezbožného on zahlazuje.
Свеједно је; зато рекох: и доброг и безбожног Он потире.
23 Jestliže bičem náhle usmrcuje, zkušování nevinných se posmívá;
Кад би још убио бич наједанпут! Али се смеје искушавању правих.
24 Země dána bývá v ruku bezbožného, tvář soudců jejich zakrývá: jestliže ne on, kdož jiný jest?
Земља се даје у руке безбожнику; лице судија њених заклања; ако не Он, да ко?
25 Dnové pak moji rychlejší byli nežli posel; utekli, aniž viděli dobrých věcí.
Али дани моји бише бржи од гласника; побегоше, не видеше добра.
26 Pominuli jako prudké lodí, jako orlice letící na pastvu.
Прођоше као брзе лађе, као орао кад лети за храну.
27 Dím-li: Zapomenu se na své naříkání, zanechám horlení svého, a posilím se:
Ако кажем: Заборавићу тужњаву своју, оставићу гнев свој и окрепићу се;
28 Lekám se všech bolestí svých, vida, že mne jich nezprostíš.
Страх ме је од свих мука мојих, знам да ме нећеш оправдати.
29 Jestli jsem bezbožný, pročež bych nadarmo pracoval?
Бићу крив; зашто бих се мучио узалуд?
30 Ano bych se i umyl vodou sněžnou, a očistil mýdlem ruce své,
Да се измијем водом снежницом, и да очистим сапуном руке своје,
31 Tedy v jámě pohřížíš mne, tak že se ode mne zprzní i to roucho mé.
Тада ћеш ме замочити у јаму да се гаде на ме моје хаљине.
32 Nebo Bůh není člověkem jako já, jemuž bych odpovídati mohl, a abychom vešli spolu v soud.
Јер није човек као ја да Му одговарам, да идем с Њим на суд;
33 Aniž máme prostředníka mezi sebou, kterýž by rozhodl nás oba.
Нити има међу нама кмета да би ставио руку своју међу нас двојицу.
34 Kdyby odjal ode mne prut svůj, a strach jeho aby mne nekormoutil,
Нека одмакне од мене прут свој, и страх Његов нека ме не страши;
35 Tehdáž bych mluvil, a nebál bych se, poněvadž není toho tak při mně.
Тада ћу говорити, и нећу Га се бојати; јер овако не знам за себе.
