Jób 9
1 Odpověděv pak Job, řekl:
Men Job svarede og sagde:
2 I ovšem vím, žeť tak jest; nebo jak by mohl člověk spravedliv býti před Bohem silným?
Sandelig, jeg ved, at det er saaledes; og hvorledes skulde et Menneske være retfærdigt for Gud?
3 A chtěl-li by se hádati s ním, nemohl by jemu odpovědíti ani na jedno z tisíce slov.
Om det har Lyst til at trætte med ham, kan det ikke svare ham til et af tusinde.
4 Moudrého jest srdce a silný v moci. Kdo zatvrdiv se proti němu, pokoje užil?
Han er viis af Hjerte og stærk af Kraft; hvo forhærdede sig imod ham og havde Fred?
5 On přenáší hory, než kdo shlédne, a podvrací je v prchlivosti své.
han, som flytter Bjergene, inden de mærke til det, han, som omkaster dem i sin Vrede;
6 On pohybuje zemí z místa jejího, tak že se třesou sloupové její.
han, som bevæger Jorden fra dens Sted, og dens Piller bæve;
7 On když zapovídá slunci, nevychází, a hvězdy zapečeťuje.
han, som taler til Solen, og den gaar ikke op, og som sætter Segl for Stjernerne;
8 On roztahuje nebe sám, a šlapá po vlnách mořských.
han er ene den, som udbreder Himmelen, og som træder paa Havets Bølger;
9 On učinil Arktura, Oriona, Kuřátka a hvězdy skryté na poledne.
han, som gjorde Bjørnen, Orion, og Syvstjernen og Stjernekamrene imod Syden;
10 On činí věci veliké, a to nevystižitelné a divné, jimž není počtu.
han, som gør store Ting, saa de ikke staa til at ransage, og underlige Ting, saa der ikke er Tal derpaa!
11 Ano jde-li mimo mne, tedy nevidím; ovšem když pomíjí, neznamenám ho.
Se, han gaar forbi mig, og jeg ser ham ikke, og han farer frem, og jeg mærker ham ikke.
12 Tolikéž jestliže co uchvátí, kdo mu to rozkáže navrátiti? Kdo dí jemu: Co činíš?
Se, han griber, hvo kan faa ham til at give igen? hvo vil sige til ham: Hvad gør du?
13 Nezdržel-li by Bůh hněvu svého, klesli by před ním spolu spuntovaní, jakkoli mocní.
Gud kalder ikke sin Vrede tilbage; de, som ville hjælpe den hovmodige, maatte bøje sig under ham.
14 Jakž bych já tedy jemu odpovídati, a jaká slova svá proti němu vyhledati mohl?
Langt mindre skulde jeg kunne svare ham, vælge mine Ord over for ham.
15 Kterémuž, bych i spravedliv byl, nebudu odpovídati, ale před soudcím svým pokořiti se budu.
Thi om jeg end var retfærdig, kunde jeg ikke svare; jeg maatte bede om Naade hos min Dommer.
16 Ač bych pak i volal, a on mi se ozval, neuvěřím, aby vyslyšel hlas můj,
Om jeg end kaldte, og han svarede mig, da kunde jeg dog ikke tro, at han vilde bøje Øren til min Røst.
17 Poněvadž vichřicí setřel mne, rozmnožil rány mé bez příčiny.
Thi han vilde sønderknuse mig med en Storm og gøre mig mange Saar uden Aarsag.
18 Aniž mi dá oddechnouti, ale sytí mne hořkostmi.
Han vilde ikke tilstede mig at drage min Aande, men mætte mig med Bitterheder.
19 Obrátil-li bych se k moci, aj, onť jest nejsilnější; pakli k soudu, kdo mi rok složí?
Kom det an paa den stærkes Kraft, siger han: „Se her!‟ og kom det an paa Ret: „Hvo stævner mig?‟
20 Jestliže se za spravedlivého stavěti budu, ústa má potupí mne; pakli za upřímého, převráceného mne býti ukáží.
Var jeg end retfærdig, saa skulde dog min Mund dømme mig at have Uret; var jeg end skyldfri, da skulde han dog forvende min Sag.
21 Jsem-li upřímý, nebudu věděti toho; nenáviděti budu života svého.
Jeg er skyldfri, men jeg kender ikke mig selv; jeg foragter mit Liv.
22 Jediná jest věc, pročež jsem to mluvil, že upřímého jako bezbožného on zahlazuje.
Det kommer ud paa eet! Derfor sagde jeg: Han udrydder den uskyldige med den skyldige.
23 Jestliže bičem náhle usmrcuje, zkušování nevinných se posmívá;
Dræber Svøben hastelig, da spotter han de uskyldiges Prøvelse.
24 Země dána bývá v ruku bezbožného, tvář soudců jejich zakrývá: jestliže ne on, kdož jiný jest?
Et Land bliver givet i en ugudeligs Haand; han tilhyller dets Dommers Ansigt; gør han det ikke, hvo gør det da?
25 Dnové pak moji rychlejší byli nežli posel; utekli, aniž viděli dobrých věcí.
Og mine Dage have været lettere end en Løber; de flyede bort, de have ikke set det gode.
26 Pominuli jako prudké lodí, jako orlice letící na pastvu.
De ere fremfarne som ilende Skibe, som en Ørn, der flyver efter Spise.
27 Dím-li: Zapomenu se na své naříkání, zanechám horlení svého, a posilím se:
Naar jeg siger: Jeg vil glemme min Klage, jeg vil lade mit Ansigts sorrigfulde Mine fare og vederkvæge mig,
28 Lekám se všech bolestí svých, vida, že mne jich nezprostíš.
da maa jeg frygte for alle mine Smerter; jeg ved, at du lader mig ikke være uskyldig.
29 Jestli jsem bezbožný, pročež bych nadarmo pracoval?
Jeg skal jo være skyldig! hvorfor skulde jeg da forgæves gøre mig Møje?
30 Ano bych se i umyl vodou sněžnou, a očistil mýdlem ruce své,
Om jeg end toede mig med Snevand og rensede mine Hænder med Sæbe,
31 Tedy v jámě pohřížíš mne, tak že se ode mne zprzní i to roucho mé.
da vilde du dog dyppe mig ned i Pølen, saa mine Klæder vilde væmmes ved mig.
32 Nebo Bůh není člověkem jako já, jemuž bych odpovídati mohl, a abychom vešli spolu v soud.
Thi han er ikke en Mand som jeg, at jeg kunde svare ham, at vi kunde møde med hinanden for Dommen.
33 Aniž máme prostředníka mezi sebou, kterýž by rozhodl nás oba.
Der er ingen, som kan skille Trætten ad imellem os, og som kan lægge sin Haand paa os begge.
34 Kdyby odjal ode mne prut svůj, a strach jeho aby mne nekormoutil,
Han borttage sit Ris fra mig, og hans Rædsel forfærde mig ikke!
35 Tehdáž bych mluvil, a nebál bych se, poněvadž není toho tak při mně.
Da vilde jeg tale og ikke frygte for ham; thi jeg er ikke af den Slags, det ved jeg med mig selv.
