Jób 7
1 Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
“ʻIkai ʻoku ai ʻae kuonga kuo tuʻutuʻuni ki he tangata ʻi māmani? pea tatau hono ngaahi ʻaho mo e ngaahi ʻaho ʻoe ngāue unga?
2 Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
ʻO hangē ko e holi lahi ʻae tamaioʻeiki ki he malumalu, pea hangē ko e ʻamanaki ʻae ngāue unga ki he totongi ʻo ʻene ngāue:
3 Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
ʻOku pehē, kuo tuku ke ʻaʻaku ʻae ngaahi māhina mamahi, pea kuo tuʻutuʻuni kiate au ʻae ngaahi pō fakamamahi.
4 Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
ʻO kau ka tokoto hifo, ʻoku ou pehē, ‘te u tuʻu hake ʻafē, kuo ʻosi ʻae pō?’ Pea ʻoku ou fiu ʻi he fetafokifokiʻaki ʻo aʻu ki he maʻa ʻae ʻaho.
5 Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
Kuo kofuʻaki hoku sino ʻae ʻuanga mo e ngaahi konga kelekele; kuo mafahifahi hoku kili, pea kuo fakalielia.
6 Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
Ko hoku ngaahi ʻaho ʻoku vave ʻi he faʻonga filo ʻoe tangata lalanga, pea ʻoku fakaʻosi ia taʻehaʻamanaki lelei.
7 Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
ʻOfa ke manatuʻi ko e matangi ʻa ʻeku moʻui: ʻE ʻikai toe mamata ʻa hoku mata ki he lelei.
8 Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
Ko e mata ʻo ia kuo ne mamata kiate au ʻe ʻikai toe mamata mai: ʻoku ʻiate au ho fofonga, pea u ʻikai leva.
ʻO hangē ko e fakamovetevete ʻo mole atu ʻae ʻao: ʻoku pehē, ko ia ʻoku ʻalu hifo ki he faʻitoka ʻe ʻikai toe ʻalu hake. (Sheol h7585)
10 Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
ʻE ʻikai toe foki ia ki hono fale, pea ʻe ʻikai toe ʻiloʻi ia ʻe hono potu.
11 Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
“Ko ia ʻe ʻikai te u taʻofi ki hoku ngutu; te u lea ʻi he ongosia ʻo hoku laumālie; te u lāunga ʻi he mamahi ʻo hoku laumālie.
12 Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
He ko ha tahi au pe ko e tofuaʻa, koeʻuhi kuo ke fakanofo ha leʻo kiate au?
13 Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
ʻO kau ka pehē, ‘ʻE fakafiemālieʻi au ʻe hoku mohenga, ʻe fakasiʻisiʻi hoku mamahi ʻe hoku tokotoʻanga;’
14 Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
ʻOku ke fakailifiaʻi au ʻaki ʻae ngaahi misi, pea ke fakalilikaʻi au ʻi he ngaahi meʻa hā mai:
15 Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
Ko ia ʻoku fili ai ʻe hoku laumālie ʻae sisina, mo e mate ʻi heʻeku moʻui.
16 Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
ʻOku ou fakaliliʻa ki ai; ʻe ʻikai te u fie moʻui ai pe: tuku ai pe au; he ko e vaʻinga pe ʻa hoku ngaahi ʻaho.
17 Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
He ko e hā ʻae tangata, ʻoku ke hakeakiʻi ai ia? Pea koeʻuhi ke ke tukupau ho loto kiate ia?
18 A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
Pea koeʻuhi ke ke ʻaʻahi ki ai ʻi he pongipongi kotoa pē, mo ʻahiʻahiʻi ia ʻi he kihiʻi feituʻulaʻā siʻi kotoa pē?
19 Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
ʻE fēfē hono fuoloa mo e ʻikai te ke ʻalu ʻiate au, pe tuku pe au ke ʻoua muʻa ke u folo hifo hoku ifo?
20 Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
Kuo u fai angahala; ko e hā te u fai kiate koe, ʻa koe ko e fakamoʻui ʻoe kakai? Ko e hā kuo ke fokotuʻu ai au ko e fakaʻilonga maʻau, ke u hoko ai ko e kavenga, kiate au pe?
21 Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.
Pea ko e hā ʻoku ʻikai ai ke ke fakamolemole ʻeku angahala, pea toʻo atu ʻeku fai hala? He ko eni te u mohe pe ʻi he efu; pe te ke kumi au ʻi he pongipongi, ka ʻe ʻikai te u ʻi ai au.”
