< Jób 7 >
1 Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
¿No es el destino del hombre en la tierra una lucha? ¿No son sus días como los de un jornalero,
2 Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
Como el esclavo que anhela la sombra o como un jornalero que espera su pago?
3 Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
Así yo heredé meses sin provecho y me fueron asignadas noches de aflicción.
4 Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
Cuando estoy acostado digo: ¿Cuándo me levantaré? Y la noche se alarga, y me lleno de inquietudes hasta el alba.
5 Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
Mi carne está cubierta de gusanos y de costras de polvo. Mi piel se agrieta y supura.
6 Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
Mis días se me van más veloces que la lanzadera y se me acaban sin esperanza.
7 Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
Acuérdate que mi vida es un soplo. Mis ojos no volverán a ver el bien.
8 Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
El ojo del que me ve ya no me verán. Tus ojos se fijarán en mí, pero no existiré.
9 Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase, (Sheol )
Como la nube se deshace y se va, así el que baja al Seol no subirá. (Sheol )
10 Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
No regresa a su vivienda y ya no lo reconoce su lugar.
11 Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
Por tanto, no refrenaré mi boca. Hablaré en la angustia de mi espíritu. Me quejaré en la amargura de mi alma.
12 Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
¿Soy yo el mar o el monstruo marino para que asignes guardia sobre mí?
13 Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
Si digo: Me consolará mi lecho, mi cama aliviará mi queja,
14 Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
entonces me aterras con sueños y me turbas con visiones.
15 Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
De manera que mi alma prefiere la asfixia, la muerte más bien que mis huesos.
16 Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
Repugno la vida. No voy a vivir para siempre. Déjame, mis días son vanidad.
17 Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
¿Qué es el hombre para que lo engrandezcas, para que te preocupes por él,
18 A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
para que lo examines cada mañana y lo pruebes en todo momento?
19 Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
¿Hasta cuándo no apartarás tu mirada de mí, ni me soltarás para que trague saliva?
20 Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
Si pequé, ¿cuál [daño] te hago a Ti, oh Guardián de los hombres? ¿Por qué me pones como blanco tuyo hasta convertirme en una carga para mí mismo?
21 Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.
¿Por qué no quitas mi rebelión y perdonas mi iniquidad? Porque ahora me acostaré en el polvo. Tú me buscarás, pero no estaré.