Jób 7
1 Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
Milicia es la vida del hombre sobre la tierra; como los del jornalero son sus días.
2 Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
Como el siervo suspira por la sombra, y como el jornalero espera su salario;
3 Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
así heredé meses de calamidad, y noches de dolor me tocaron en suerte.
4 Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
Si me acuesto, digo: “¿Cuándo me levantaré?” Mas la noche es larga, y me canso, dándome vuelta hasta el alba.
5 Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
Mi carne está cubierta de gusanos y de una costra de barro; mi piel se rompe y se deshace.
6 Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
Mis días pasan más ligeros que la lanzadera, y desaparecen sin esperanza.
7 Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
Acuérdate de que mi vida es un soplo; mis ojos ya no verán la felicidad.
8 Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
No me verá más el ojo del que ahora me ve; apenas tus ojos me ven, y ya no subsisto.
La nube se disipa y pasa; así no sube más el que desciende al sepulcro. (Sheol h7585)
10 Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
No volverá más a su casa, ni le reconocerá su lugar.
11 Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
Por eso, no refrenaré mi lengua, hablaré en la angustia de mi espíritu, me quejaré en la amargura de mi alma.
12 Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
¿Soy yo el mar, o algún monstruo marino, para que me tengas encerrado con guardias?
13 Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
Cuando digo: Mi lecho me consolará, mi cama aliviará mi pesar,
14 Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
entonces me aterras con sueños, y me espantas con visiones.
15 Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
Por eso prefiero ser ahogado, deseo la muerte para estos mis huesos.
16 Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
Tengo asco; no quiero vivir más; déjame, ya que mi vida es un soplo.
17 Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
¿Qué es el hombre, para que tanto le estimes, y fijes en él tu atención,
18 A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
para que le visites cada mañana, y a cada momento le pruebes?
19 Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
¿Cuándo cesarás de mirarme, y me das tiempo para tragar mi saliva?
20 Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
Si he pecado, ¿qué te he hecho con eso, oh Guardador de los hombres? ¿Por qué me pones por blanco a mí, que soy una carga para mí mismo?
21 Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.
¿Por qué no perdonas mi pecado ni borras mi iniquidad? Pues pronto me dormiré en el polvo; y si me buscas, ya no existiré.”
