Jób 7
1 Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
militia est vita hominis super terram et sicut dies mercennarii dies eius
2 Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
sicut servus desiderat umbram et sicut mercennarius praestolatur finem operis sui
3 Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
sic et ego habui menses vacuos et noctes laboriosas enumeravi mihi
4 Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
si dormiero dico quando consurgam et rursum expectabo vesperam et replebor doloribus usque ad tenebras
5 Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
induta est caro mea putredine et sordibus pulveris cutis mea aruit et contracta est
6 Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
dies mei velocius transierunt quam a texente tela succiditur et consumpti sunt absque ulla spe
7 Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
memento quia ventus est vita mea et non revertetur oculus meus ut videat bona
8 Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
nec aspiciet me visus hominis oculi tui in me et non subsistam
sicut consumitur nubes et pertransit sic qui descenderit ad inferos non ascendet (Sheol h7585)
10 Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
nec revertetur ultra in domum suam neque cognoscet eum amplius locus eius
11 Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
quapropter et ego non parcam ori meo loquar in tribulatione spiritus mei confabulabor cum amaritudine animae meae
12 Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
numquid mare sum ego aut cetus quia circumdedisti me carcere
13 Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
si dixero consolabitur me lectulus meus et relevabor loquens mecum in strato meo
14 Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
terrebis me per somnia et per visiones horrore concuties
15 Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
quam ob rem elegit suspendium anima mea et mortem ossa mea
16 Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
desperavi nequaquam ultra iam vivam parce mihi nihil enim sunt dies mei
17 Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
quid est homo quia magnificas eum aut quia ponis erga eum cor tuum
18 A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
visitas eum diluculo et subito probas illum
19 Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
usquequo non parces mihi nec dimittis me ut gluttiam salivam meam
20 Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
peccavi quid faciam tibi o custos hominum quare posuisti me contrarium tibi et factus sum mihimet ipsi gravis
21 Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.
cur non tolles peccatum meum et quare non auferes iniquitatem meam ecce nunc in pulvere dormiam et si mane me quaesieris non subsistam
