Jób 7
1 Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
Non ha forse un duro lavoro l'uomo sulla terra e i suoi giorni non sono come quelli d'un mercenario?
2 Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
Come lo schiavo sospira l'ombra e come il mercenario aspetta il suo salario,
3 Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
così a me son toccati mesi d'illusione e notti di dolore mi sono state assegnate.
4 Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
Se mi corico dico: «Quando mi alzerò?». Si allungano le ombre e sono stanco di rigirarmi fino all'alba.
5 Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
Ricoperta di vermi e croste è la mia carne, raggrinzita è la mia pelle e si disfà.
6 Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
I miei giorni sono stati più veloci d'una spola, sono finiti senza speranza.
7 Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
Ricordati che un soffio è la mia vita: il mio occhio non rivedrà più il bene.
8 Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
Non mi scorgerà più l'occhio di chi mi vede: i tuoi occhi saranno su di me e io più non sarò.
Una nube svanisce e se ne va, così chi scende agl'inferi più non risale; (Sheol h7585)
10 Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
non tornerà più nella sua casa, mai più lo rivedrà la sua dimora.
11 Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
Ma io non terrò chiusa la mia bocca, parlerò nell'angoscia del mio spirito, mi lamenterò nell'amarezza del mio cuore!
12 Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
Son io forse il mare oppure un mostro marino, perché tu mi metta accanto una guardia?
13 Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
Quando io dico: «Il mio giaciglio mi darà sollievo, il mio letto allevierà la mia sofferenza»,
14 Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
tu allora mi spaventi con sogni e con fantasmi tu mi atterrisci.
15 Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
Preferirei essere soffocato, la morte piuttosto che questi miei dolori!
16 Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
Io mi disfaccio, non vivrò più a lungo. Lasciami, perché un soffio sono i miei giorni.
17 Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
Che è quest'uomo che tu nei fai tanto conto e a lui rivolgi la tua attenzione
18 A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
e lo scruti ogni mattina e ad ogni istante lo metti alla prova?
19 Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
Fino a quando da me non toglierai lo sguardo e non mi lascerai inghiottire la saliva?
20 Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
Se ho peccato, che cosa ti ho fatto, o custode dell'uomo? Perché m'hai preso a bersaglio e ti son diventato di peso?
21 Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.
Perché non cancelli il mio peccato e non dimentichi la mia iniquità? Ben presto giacerò nella polvere, mi cercherai, ma più non sarò!
