< Jób 7 >
1 Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
C’est une milice que la vie de l’homme sur la terre; et ses jours sont comme les jours d’un mercenaire.
2 Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
Comme un esclave désire l’ombre, et comme un mercenaire attend la fin de son ouvrage,
3 Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
Ainsi moi aussi j’ai eu des mois vides, et j’ai compté des nuits laborieuses.
4 Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
Si je m’endors, je dis: Quand me lèverai-je? et de nouveau j’attends le soir, et je suis rempli de douleur jusqu’aux ténèbres.
5 Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
Ma chair est revêtue de pourriture et d’une sale poussière; ma peau s’est desséchée et contractée.
6 Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
Mes jours ont passé plus promptement que la trame n’est coupée par un tisserand; et ils ont été consumés sans aucune espérance.
7 Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
Souvenez-vous que ma vie est un souffle, et que mon œil ne reviendra pas pour voir le bonheur.
8 Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
Le regard de l’homme ne m’apercevra pas; vos yeux se porteront sur moi, mais je ne serai plus.
9 Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase, (Sheol )
Comme un nuage se dissipe et passe, ainsi celui qui descend dans les enfers ne montera pas. (Sheol )
10 Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
Il ne reviendra plus dans sa maison, et son lieu ne le connaîtra plus.
11 Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
C’est pourquoi moi-même je ne retiendrai pas ma bouche; je parlerai dans la tribulation de mon esprit; je m’entretiendrai avec l’amertume de mon âme.
12 Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
Est-ce que je suis une mer, ou un monstre marin, pour que vous m’ayez enfermé dans une prison?
13 Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
Si je dis: Mon lit me consolera, et je serai soulagé en me parlant sur ma couche,
14 Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
Vous m’épouvanterez par des songes, et par des visions vous m’agiterez d’horreur.
15 Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
C’est pour ce motif que mon âme a choisi une destruction violente, et mes os, la mort.
16 Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
J’ai perdu toute espérance; je ne saurais vivre davantage: épargnez-moi; car mes jours ne sont rien.
17 Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
Qu’est-ce qu’un homme, pour que vous fassiez un si grand cas de lui? ou pourquoi mettez-vous sur lui votre cœur?
18 A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
Vous le visitez au point du jour, et aussitôt vous l’éprouvez,
19 Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
Jusques à quand ne m’épargnerez-vous point, et ne me laisserez-vous pas avaler ma salive?
20 Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
J’ai péché, que ferai-je pour vous, ô gardien des hommes? Pourquoi m’avez-vous mis en opposition avec vous, et suis-je à charge à moi-même?
21 Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.
Pourquoi n’ôtez-vous point mon péché, et pourquoi n’enlevez-vous pas mon iniquité? Voilà que maintenant je dormirai dans la poussière, et, si vous me cherchez dès le matin, je ne serai plus.